Ve své letošní pražskojarní rezidenci pokračovala svérázná kanadská umělkyně Barbara Hanniganová. Na koncertě 26. května v Rudolfinu se představila nejen jako zpěvačka, ale i jako dirigentka s Českou filharmonií. O skutečné dirigování v tomto večeru sice nešlo, nicméně to ani nevadilo.
Královnou ve vlastním světě
Začalo se Metamorfózami od Richarda Strausse, určenými pro 23 smyčců, do jejichž temného zvuku zestárlý autor vložil na konci druhé světové války všechen svůj úděs a smutek nad Německem v troskách. Hudebníci hráli sami, což u této skladby není problém, a Hanniganová nad nimi ladně vlnila pažemi.
Operní monodrama z roku 1959 Lidský hlas od Francise Poulenca je vlastně dlouhým telefonickým rozhovorem hysterické ženy s milencem, jenž ji opouští. Hanniganová ho pojala jako originální „videoart“.
Dirigentská gesta, která v tomto případě ani nebyla orchestru určena, přetvořila do ilustrace emocí, bez jakékoli rekvizity (i bez onoho telefonu), jen čistě abstraktně. Přitom ji důmyslně snímala kamera a obraz zepředu přenášela na projekční plátno.
Diváci tak kromě rukou mohli pozorovat její oči, ústa, ba i stav chrupu. A protože celých přibližně 40 minut současně i zpívala pěvecký part, byl to jednoznačně úctyhodný fyzický výkon, jakkoli částečně usnadněný skrytým portem a tedy amplifikací (což ale byla nutnost, protože většinu času byla Hanniganová obrácena zády do hlediště). Jejímu hlasu to jistě pomohlo, výraz měla jako vždy přesně vypracovaný. Orchestr hrál svépomocí, ale s tím se určitě počítalo.
Je ovšem těžké mluvit o nějakém výkladu, či novém pohledu na samotné jevištní dílo. Bylo to prostě tak trochu „umění pro umění“, performance svázaná pevně s touto jednou umělkyní, která ví, že na mainstreamový repertoár její hlas nikdy nebude mít dost síly a jedinečnosti, a tak si vybudovala vlastní království, včetně autorských projektů. V něm je suverénní, profesionální a úspěšná.
Potíže Máří Magdalény
Kdyby tak jiné pěvkyně, věděly, co je jejich doména… Koncert v Národním divadle (27. května), kde v rámci festivalu zaznělo méně známé oratorium Julese Masseneta Máří Magdaléna, byl pro mne zklamáním. Francouzský skladatel 19. století, proslulý hlavně operou Werther, v něm s lyrickým půvabem a melodickou invencí líčí setkání Magdalény s Ježíšem, její pokání, Ježíšovo ukřižování a zmrtvýchvstání.
Dilo nastudoval Robert Jindra s Orchestrem Národního divadla, který v rámci večera podal ještě relativně nejslušnější výkon, jiná věc je případná konfrontace s dalšími tělesy na festivalu. Do role Magdaleny byla obsazena hvězdná polská sopranistka Aleksandra Kurzak, která kdysi začínala jako koloraturní a lyrická sopranistka.
Pak zjevně uvěřila tomu, že se její hlas rozvinul do dramatické polohy, a tak zpívá těžké role jako Tosca a Turandot na světových scénách. Ty jsou ovšemže rády, že při obecném nedostatku dramatických hlasů vůbec mohou takové úlohy obsadit...
Bohužel, jak to v takových případech bývá, hlas pěvkyně ztratil lyrické kvality, ale skutečné dramatické vlastnosti nezískal. Z Massenetovy Magdaleny by měl vyzařovat půvab a šarm a zanícení pro Ježíše, místo toho ve zpěvu paní Kurzak převažovaly jakoby odřené a ploché tóny, bez hutného zvuku a barvy.
Korejský tenorista Kang Wang part Ježíše spíš tvrdě a s kolísavou intonací křičel než měkce a ušlechtile přednášel, jak by se na hlasatele nové víry slušelo. Oba protagonisté navíc měli zrak téměř neustále zabodnutý do not, jakoby je viděli poprvé. I při koncertech se dá komunikovat vzájemně i s publikem!
Našli by se sólisté a sólistky Národního divadla, kteří by oba party určitě zvládli lépe. Ostatně nejspolehlivější výkony odvedli dva z nich ve vedlejších rolích - mezzosopranistka Arnheidur Eiríksdóttir jako Marta a basista František Zahradníček jako Jidáš. Sborové pasáže, jsou v díle podstatné a tady jen odhalovaly problémy divadelního sboru, zvláště mužské sekce. Takovýto projekt na festival Pražské jaro nepatří.
Francie nebo Itálie?
Faustovo prokletí od Hectora Berlioze (25. května v Obecním domě) byla jiná káva. Tady nerušily základní nedostatky (nebo aspoň ne tolik), a tak se dalo v klidu poslouchat a přemýšlet o tématech jako jsou stylovost či francouzština.
Berlioz zpracovává faustovský námět, ale jinak, než třeba jeho krajan Charles Gounod v opeře Faust a Markétka, víc „goethovsky“, vznosněji, monumentálněji, s výrazným a barvitým orchestrálním vkladem, Markétkou jako spíše epizodním příběhem a filozofickým aspektem v popředí.
Dirigent Tomáš Netopil dirigoval Symfonický orchestr hl.m. Prahy FOK, jemuž šéfuje, a bylo to hraní bezchybné, zvuk působil barevně, čistě, nepřehuštěně, dostatečně efektně, ale nepřemrštěně ve vděčných orchestrálních kouscích jakými jsou Rákocziho pochod či divoký let Fausta s Mefistofelem. I Berlioz je pořád Francouz, má v sobě eleganci a cosi jako písňový charakter a to se Netopilovi podařilo vystihnout.
Bylo by ovšem zajímavé slyšet takové dílo se špičkovými francouzskými rodilými mluvčími. I francouzští autoři se totiž, podobně jako Leoš Janáček, stali majetkem celého hudebního světa a zpívají je všichni - po svém, třebaže se leckdy od jazykového originálu vzdalují. I tentokrát se spíš „univerzálně“ zpívalo než francouzsky přednášelo.
Tenor Američana Paula Applebyho coby Fausta zněl zpočátku trochu zastřeně, postupně se pěvec rozezpíval, byť chvílemi působil jeho hlas trochu strnule a pod tlakem. Štěpánka Pučálková coby Markétka zaujala osobitě sytým témbrem svého mezzosopránu, pozor jen na sklony k ostrosti, byly znát hlavně v druhé Markétčině písni.
Ruský basista Alexander Vinogradov jako Mefistofeles asi nejvíc sklouzával do italské opery, prostě předváděl velký hlas a velkou emoci. Pro srovnání doporučuji dohledat, jak tento part interpretoval například legendární belgický basbarytonista José van Damm - netřeba francouzštinu ovládat, aby člověk slyšel rozdíl.
Na druhou stranu Vinogradov se uměl odpoutat od not - na pódiu se víc než ve zpěvu převtělil do ironického intelektuála, jakým je Berliozův Mefistofeles. V menším partu Brandera se uplatnil basista Pavel Švingr, svým charakteristicky monumentálním, temně zářivým zvukem dílo dotvořil Pražský filharmonický sbor, pěkným výkonem přispěl i Kühnův dětský sbor.
Budiž světlo
Zase jiná debata se může vést kolem provedení oratoria Stvoření od Josepha Haydna (28. května v Rudolfinu). Haydn v něm ústy archandělů Rafaela, Uriela a Gabriela vypráví biblické události, kdy po počátečním chaosu Bůh stvoří nebe, zemi a také světlo, jehož vylíčení oslnivým akordem patří k nejslavnějším momentům klasické hudby.
Dílo nastudoval český dirigent Václav Luks, tentokrát ale ne se svým ansámblem Collegium 1704, nýbrž s proslulým britským souborem (nejen) staré hudby Orchestra of the Age of Enlightenment. Technicky není o čem diskutovat, bylo to perfektní a vytříbené hraní ve všech sekcích, stejně tak zpívání sboru nesoucího též název ansámblu.
Luks cítí vše hodně dramaticky a také ve Stvoření, kdykoli to bylo možné, popustil uzdu a skladbu „rozjel naplno“, se vší energií, někdy až téměř divokostí. Orchestr s tím neměl žádný problém, vše vyhrál do poslední noty přesně.
A tak vznikal obraz Stvořitele, rozradostněného povedenými výsledky a pozvedajícího další a další číše vína na zdar svého konání, které pak nabíralo na obrátkách. Dalo by se namítnout, že tomuto pojetí chybí cosi jako oduševnělost a vznešenost - přece jen jde o duchovní skladbu 18. století.
Ale když se pak objevili Adam s Evou a téměř operně si vzájemně lichotili (o jejich pádu už dílo nevypráví), bylo to živé, radostné a příjemné poslouchání i pokoukání. Chorvatský barytonista Krešimir Stražanac (Rafael a Adam) zpíval měkkým hlasem s hřejivým témbrem, stejně tak britský tenorista Nick Pritchard (Uriel).
Za původně ohlášenou sopranistku Samanthu Clarke zaskočila na poslední chvíli americká pěvkyně Robin Johannsenová, jejíž hlas sice byl slabší a užší, ale dojem z celého večera to nenarušovalo, zvlášť když všichni živě komunikovali s publikem i mezi sebou, noty měli jen tak pro jistotu a bylo vidět, jak si provedení užívají. Byl z toho prostě takový veselý Stvořitelův večírek.
