Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) Pražské jaro naposledy zahajoval roku 2009, tehdy s polským dirigentem Antoni Witem, nyní se 12. května představil se svým šéfem Petrem Popelkou, který ho vedl čtyři roky a nyní se s ním loučí. Stanul totiž v čele Vídeňských symfoniků a jeho mezinárodní kariéra se nadějně rozvíjí. A určitě právem, soudě podle úvodního večera.
Když totiž srovnáme letošní koncert s orchestry, které zahajovaly Pražské jaro v uplynulých několika letech, tak čeští „rozhlasáci“ z toho vyjdou se ctí. Všechny současné přední orchestry domácí i zahraniční jsou samozřejmě na výši, takže Vyšehrad bude mít koneckonců vždy tu svou velebnost, víly ve Vltavě svůj lyrický taneček, luhy a háje své šumění, blaničtí rytíři svůj energický pochod a tak dále, spíše jde o subjektivní porovnání jakési míry ve výrazu.
Takže vedle okázale slavnostního, trochu statického provedení České filharmonie a Semjona Byčkova (2025) působil SOČR vitálněji a bezprostředněji, i když zase ne tak divadelně vášnivě a zemitě jako Orchestr Velšské národní opery s Tomášem Hanusem (2023). A něco úplně jiného byla až komorně průzračná hra s jedinečným kovovým zvukem, kterou předvedli Berlínští filharmonikové s Kirillem Petrenkem (2024), což je ale orchestr z kategorie „Top 10“.
Český rozhlas, to je i orchestr
SOČR má v současnosti, jistě i Popelkovou zásluhou, příjemný, i když trochu sušší zvuk, sice ne tak charakteristický jako Česká filharmonie či Berlínští filharmonikové, ale je to zvuk, který se dobře poslouchá a nenudí. Především ale nenudilo podání básní.
Dirigent se soustředil na přehlednost a obsah každé z nich, na to, aby nepolevoval „tah“, aby kontrasty byly působivé a pointy zřetelné, aby hudba zněla plasticky. Jeho gesta byla hodně ohnivá, bylo vidět, jak je „pro věc“ zanícen, přesto tempa ani dynamiku nepřeháněl, vše bylo pěkně odvážené.
Další kariéru Petra Popelky bude domácí hudební veřejnost určitě sledovat se zájmem. Letošní zahajovací koncert navíc poskytl příležitost si uvědomit – a také zdůraznit – že Český rozhlas, to nejsou jen spory o tom, které politické straně nadržuje ten či onen moderátor, ale je to také hudební tvorba, tedy právě i symfonický orchestr, který potřebuje a zaslouží si důstojné podmínky pro svou práci.
Pianissima jako vlásek
O podmínkách, jaké má v Mnichově Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, lze jen snít, ale to je na jinou debatu. Český divák nezapomíná, že toto těleso kdysi vedl Rafael Kubelík, v současnosti mu šéfuje Simon Rattle, který s ním přijel i na Pražské jaro. Původně měla přijet i jeho manželka Magdalena Kožená a provést českou premiéru skladby soudobého autora Ondřeje Adámka Where are You?, nicméně kvůli nemoci vystoupení zrušila. Škoda, nicméně to se stává, ostatně festival už jedná o novém termínu.
Vzniklý prostor mezi Symfonií č. 86 Josepha Haydna a Symfonií č. 4 Johannesa Brahmse Rattle vyplnil předehrou k Wagnerově opeře Tristan a Isolda spojenou se závěrečnou Isoldinou smrtí z lásky, přirozeně beze slov, v instrumentální podobě. Kýžený kontrast v programu byl tedy zachován, byť se o něj nepostaral soudobý autor, nýbrž novátor hudebního dramatu z 19. století.
V paměti utkvěl hlavně nádherně jemný a měkký zvuk, který se ve Smetanově síni Obecního domu až jakoby vznášel a vlnil. Velice to slušelo Haydnovi a jeho akademickým hrátkám s výrazem, stejně tak Brahmsovi s jeho emocí skrytou pod noblesou. O něco méně Wagnerovi a jeho otevřené, trýznivé, absolutní vášni, která jediné východisko nalézá ve smrti. Bylo to krásné, ale jakoby až moc uhlazené či klidné.
Ovšem to, co orchestr předvedl následující den na Symfonii č. 2 Roberta Schumanna, bylo dokonalé. Tato skladba přitom není tak posluchačsky vděčná jako některá jiná díla z té doby, včetně třeba těch od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, který roku 1846 dirigoval premiéru Schumannovy symfonie v Lipsku.
Rattle z ní však udělal atraktivní číslo. Po jeho taktovkou plynula šarmantní a zjitřená Schumannova hudba, která se probouzí do romantického světa. Subtilnost pianissim, jíž orchestr dosáhl ve třetí větě, byla sama o sobě triumfem – jako vlásek, přitom pořád slyšitelná a sdělná. A v závěrečné větě orchestr lahodně vyzpíval všechnu ušlechtilost, odhodlání a naději, která je v ní obsažena.
Vděčná čistě na poslech nemusí nutně být ani hudba k baletu Pták Ohnivák od Igora Stravinského, jímž orchestr své hostování na Pražském jaru uzavřel. V porovnání se Svěcením jara se do uší nezarývá tak vehementně, nicméně obsahuje spoustu rafinované, impresionisticky chvějivé a na svou dobu novátorské hudby.
Pro vláčný, vytříbený zvuk tělesa, které se ovšem přirozeně umí zaskvít i v plném orchestrálním forte, to byla rovněž ideální skladba. Ať už byl ve středu dění Ohnivák, Kostěj či Ivan Carevič anebo se prostě navozovala atmosféra třeba zakleté zahrady, barvy zářily, nástroje jemně a lehounce vyprávěly příběh a celé to bylo magické představení. I bez tance.
