Zahajovací koncert v minulých třech letech odehrála zahraniční tělesa, a tak bylo logické, že se Má vlast zase na chvíli vrátila domů. Semjon Byčkov možná úmyslně nehledal nějaké výrazné vlastní přístupy a spolehl se hlavně na orchestr, což se dá vzít i jako pozitivum.
Ve Smetanově síni Obecního domu jsem při koncertě 12. května vnímala hlavně příjemně neuspěchaná, vyvážená tempa, hutný, košatý zvuk orchestru a jakousi rozvážnou slavnostnost, která není na škodu, byť třeba ve Vyšehradu či v částech Tábor a Z českých luhů a hájů už mohla působit i jako statičnost. Ubrat velkoorchestrálně robustního efektu ve prospěch větší vylehčenosti a komornosti by výsledku neuškodilo.
Na druhou stranu mnohé pasáže vyzněly básnivě, třeba tanec rusalek ve Vltavě, milostná scéna v Šárce, ale také noblesní pochod blanických rytířů. Byčkov vlastně začal Mou vlast studovat až v pozdější fázi své kariéry (s Českou filharmonií ji roku 2019 uvedl v rámci koncertní sezony, pořídil i nahrávku). Na poslech přímočaré, ale interpretačně záludné dílo vzal za své a zdokonaluje se v něm, i když jeho erbovními projekty s Českou filharmonií zůstanou asi jiné počiny, třeba Čajkovskij.
Precizní a střídmý Šostakovič
Jako první letošní zahraniční host se na Pražském jaru v rámci svého evropského turné zastavil Bostonský symfonický orchestr se svým šéfem, lotyšským dirigentem Andrisem Nelsonsem. K letošnímu padesátému výročí úmrtí Dmitrije Šostakoviče přivezl program složený ze dvou jeho skladeb. Šostakovič, jemuž za Stalina šlo vyloženě o život, a s totalitním režimem se musel vyrovnávat celou svůj uměleckou kariéru, balancoval mezi povinnou propagandou a vlastním názorem. Naštěstí hudba je abstraktní záležitost a každý si může představit, co chce.
Svůj rukopis, v němž se najde hluboký smutek a hned zase hrozivě groteskní úšklebek, Šostakovič nezapře ani v Prvním houslovém koncertu, jenž poprvé zazněl roku 1955 v podání Davida Oistracha. Nyní ho na Pražském jaru přednesla lotyšská houslistka Baiba Skride, jejíž hra sice nepůsobila ježatým sarkasmem, ale ani nesklouzla do prázdného efektu. Hrála jemným, štíhlým tónem a s velkou energií, kterou vtělila i do náročné kadence.
V druhé půli večera bostonský orchestr provedl v Obecním domě Symfonii č. 11 s podtitulem Rok 1905, která líčí tragédii tohoto roku, konkrétně lednovou „krvavou neděli“, kdy carští vojáci začali v Petrohradu střílet do pokojné dělnické demonstrace. Šostakovič ji formálně psal k 40. výročí „VŘSR“, nicméně názory na to, co do symfonie zakódoval, se různí, spekuluje se třeba o ohlasu maďarského povstání roku 1956.
Každopádně hudba připomíná filmový soundtrack, ovšem na hony vzdálený triviálnímu popisu scén. Dirigent Nelsons svými přesnými gesty nezanedbal žádný detail, orchestr hrál s jakousi precizní střídmostí, která rozhodně byla účinná, i když celkově jsem měla pocit až jakési povrchní perfekce. Ne snad ve smyslu uhlazující krásy - jako když roku 2022 hráli na Pražském jaru pod Nelsonsovou taktovkou Vídeňští filharmonikové Šostakovičovu Devátou symfonii - spíše jakési ukázněné artistnosti bez impulsivnosti, jež prohlubuje výraz.
Dojemná pocta „andělovi“
Spontaneita nebývá vlastní ani asijským orchestrům, nicméně NHK Symphony Orchestra z Tokia, jenž se představil den poté v Rudolfinu, lze považovat za „nejzápadnější“ z asijských těles. Ale i tak mile překvapil. Jistě i zásluhou svého šéfa, italského dirigenta Fabia Luisiho, jenž má za sebou bohaté zkušenosti se symfonickou i operní hudbou. Tokijské těleso vede od roku 2022.
Vstup do večera obstarala hudba japonského autora Torua Takemitsu. Skladba Three Film Scores je složená z jeho hudby ke třem japonským filmům. První s příměsí jazzu, druhá s hymnickým charakterem, třetí ve valčíkovém tempu. Volba to byla pochopitelná, nicméně větší dojem zanechaly až dvě následující skladby.
Napřed Koncert pro housle a orchestr „Památce anděla“ od Albana Berga, jenž ho napsal roku 1935 na památku předčasně zesnulé dcery Almy Mahlerové Manon. Jakkoli Berg využívá i motivy lidové písně a Bachova chorálu, jde o atonální hudbu a důležité je, aby člověk vnímal hlavně obsah.
A to se podařilo. Japonská houslistka Akino Suwanai, která se kdysi školila u prvního interpreta Bergova koncertu Louise Krasnera, hrála sólový part plným hřejivým tónem jako působivé dramatické lamento. Také ve hře orchestru nebylo nic nudně „matematického“, člověk vnímal měkký svítivý zvuk orchestru a jeho souhru s dirigentem. Bolestná kompozice dostala hluboký, přirozený výraz.
Také při poslechu Symfonie č. 4 Johannesa Brahmse jsem měla pocit, že poslouchám přední evropské těleso, tolik zpěvnosti a vroucnosti z ní dirigent a hudebníci dokázali vytěžit. Vlastně mi „japonský“ Brahms připadal spontánnější a citovější než „americký“ Šostakovič... Příjemnou tečku za povedeným koncertem obstaral úryvek z druhé věty Beethovenovy Symfonie č. 8.
Přehlídka světových orchestrů na letošním Pražském jaru zdaleka nekončí. Přijet mají ještě špičková tělesa z Chicaga či Londýna.
