Patricia Kopatchinskaja, jíž Pražské jaro letos svěřilo hned tři koncerty v Rudolfinu, patří k interpretům klasiky, kterým nestačí pouhé hraní, ale přidávají si k němu další poutáky. Nigel Kennedy chodil za pankáče, Pavel Šporcl za piráta s šátkem… Z Moldavska pocházející, v Rakousku a Švýcarsku vystudovaná Kopatchinskaja mimo jiné hraje bosa a nosí svérázné kostýmy.
To samo o sobě ale ještě o ničem nevypovídá ani v dobrém, ani špatném slova smyslu. Výsledný dojem vždy závisí na tom, nakolik jsou tyto atributy prostředkem, či samoúčelným cílem.
Každopádně potěšilo, že Kopatchinskaja je příznivkyní českého skladatele Luboše Fišera (1935-1999) a že mu věnovala i část své umělecké rezidence na Pražském jaru. Fišera širší veřejnost může znát hlavně jako autora filmové a televizní hudby, třeba k seriálům Chalupáři, Arabela nebo Černí baroni, ale Fišer se řadí i k našim významným představitelům moderních hudebních směrů.
A způsob, jakým Kopatchinskaja provedla na prvním večeru jeho skladbu Crux, vzniklou dva roky po srpnové okupaci, bylo technicky i výrazově fascinující. K navození pološíleného, bolestného obrazu zkázy stačily Fišerovi sólové housle hrající zneklidňující variace nad opakujícími se a postupně zesilujícími údery tympánů a v závěru i zvonů. V živelném podání Kopatchinské dosáhla skladba živočišně dramatického efektu.
Jinak ale první večer, který Kopatchinskaja sama sestavila, připomínal jakýsi mix všeho možného, v němž se prolínala moderní hudba od Franka Martina či Karla Amadea Hartmana s úpravami hudby Guillauma de Machauta a J. S. Bacha, a dokonce s lidovými písněmi v podání polských folklórních zpěvaček v krojích.
Pravda, když si člověk přečetl tištěný program, tak se dověděl, „co tím chtěl básník říci“, ale výsledek i tak připomínal školní pásmo. Interpretaci si naštěstí šlo užívat - kromě skladby Crux především Hartmannova Concerta funèbre pro housle a smyčcový orchestr.
Prvoplánový pierot
Nejočekávanější byl druhý večer. V jeho druhé půli se totiž Kopatchinskaja z houslistky proměnila v herečku a chopila se role pierota ve slavné skladbě Arnolda Schönberga z roku 1912 Pierrot lunaire (Náměsíčný pierot), v níž pierot do atonální hudby přednáší „náměsíčné“ básně Alberta Girauda.
Dle autorových instrukcí, jež si lze ověřit i na nahrávce z roku 1940 pod taktovkou samotného Schönberga, nemá interpretka ani zpívat ani mluvit, spíš něco mezi tím, nedržet tóny, ale zpěvavě kolísat nahoru a dolů. Kopatchinskaja, oblečená do kostýmu pierota, se ale této původní představě spíš vzdalovala, vlastně jen mluvila, navíc ne moc zřetelně a nebylo ji (ze 14. řady) dobře slyšet.
A pak, i když zrovna takovéto dílo může být vykládáno různě, celý koncept performance (v programu nebylo uvedeno, kdo jej připravil, patrně ale sama Kopatchinskaja), vyhlížel při vší impulsívnosti interpretky a při vší její snaze o pantomimické žertíky dost prvoplánově. Když třeba přišla řeč na rudou barvu, tak pódium prostě zalilo červené světlo… Také úvodní hledání správných not mezi rozházenými listy papíru za zvuků hudby 18. století nedávalo valný smysl.
Sympatičtější než celý Pierrot lunaire byla laškovná herecká etuda, kterou v první polovině koncertu předvedli Kopatchinskaja a klarinetista Reto Bieri na krátkém dílku Daria Milhauda Jeu (Hra). Vrcholem večera nicméně bylo provedení skladeb Příběh vojáka od Igora Stravinského a Kontrasty od Bély Bartóka.
K nim můžeme rozhodně přiřadit i další skladby Luboše Fišera z třetího večera, který byl přímo nazván Pocta Luboši Fišerovi. Kopatchinskaja spolu s pianistou Joonasem Ahonenem vybrali jeho Sonátu pro housle „In memoriam Terezín“, Sonátu pro housle a klavír „Ruce“ a Sonátu pro klavír č. 3. Hvězda večera opět hrála s téměř divadelní okázalostí, ale bravurně, se všemi kontrasty a jemnostmi. Výtečný byl i pianista.
Zrozená pro modernu
Kopatchinskaja na koncertě ještě odbočila do minulosti k Sonátám č. 8 a č. 4 pro housle a klavír od Ludwiga van Beethovena. Někteří houslisté a houslistky (třeba Anne-Sophie Mutterová) se suverénně pohybují v klasice i moderně, Kopatchinské však v klasice housle jakoby nezněly, nezpívaly...
Naplnit obsahem a citem prostou linku klasika může být zkrátka někdy těžší než pronikat do složitých struktur moderní hudby. Aspoň mně tento Beethoven v uších nezůstal… Na rozdíl od Nokturna Johna Cage, které houslistka zahrála jako přídavek.
Výsledek třídenní umělecké rezidence Patricie Kopatchinské nebyl jednoznačný. Jasně se ale ukázalo, že moderna má v této ženě jedinečnou zastánkyni, která svým stylem, kombinujícím špičkovou hru s někdy až divokým pódiovým projevem dokáže publiku rozkrýt emoce obsažené v této hudbě.
Deprese, která povznáší
Zcela jednoznačný byl naproti tomu dojem z koncertu Chicago Symphony Orchestra, jenž vystoupil v úterý v Obecním domě. Jeho provedení Symfonie č. 6 Gustava Mahlera se stalo dosavadním orchestrálním vrcholem festivalu.
Čtyřvětá symfonie, kvůli pochmurnému charakteru nazývaná „Tragická“, trvá půldruhé hodiny a před hudebníky staví výzvy i záhady – spory se vedou třeba o pořadí druhé a třetí věty. Největší otazník se vznáší nad drtivým účinkem díla, který je v rozporu s pocity, jež Mahler při komponování musel prožívat – zrovna se oženil s Almou, narodila se mu první dcera, byl ředitelem Dvorní opery ve Vídni. Spekuluje se tedy o chmurných předtuchách…
Nicméně i v tomto případě záleží na interpretaci. A holandský dirigent Jaap van Zweden dokázal ze vší temnoty doslova vykřesat světlo – orchestr hrál vláčně a měkce i v nejponurejších a nejrobustnějších pasážích, i ta nejdrtivější fortissima zněla svítivě a hlavně, celkový výkon byl ukázkou toho, jak se dá i v největším obsazení muzicírovat vlastně komorně, lehce a zřetelně.
Věty dirigent zachoval v původním sledu, takže ta jediná relativně „oddechová“, Andante moderato, přišla na řadu jako třetí a posluchač si mohl od vší tesknoty trochu „vydechnout“ až po delší době než při opačném pořadí. Ale vůbec to nevadilo. Toto byla interpretace, při níž člověk nedýchal nikoli kvůli návalu deprese, nýbrž krásy a ušlechtilosti.
