Pražské jaro se letos mimo jiné snaží dávat větší prostor hudbě 20. století či hudbě nové. V Anežském klášteře se 14. května od 16 hodin postupně odehrály hned tři koncerty, které byly postaveny na konfrontaci hudby barokní a ještě starší s novými díly, inspirovanými světem dobových nástrojů.
Největším zážitkem byl asi první koncert. Soubor The Breathtaking Collective střídal díla renesančních autorů se skladbami podstatně pozdějšího data – včetně například zbrusu nové skladby od řecké autorky Calliope Tsoupaki nazvané Thin Air, věnované obětem pandemie covidu. Virtuos na starý nástroj cink – pro nějž je typický líbezný a měkký zvuk – Bruce Dickey a sopranistka Hana Blažíková byli jedineční ve způsobu, jakým se jejich hlasy pojily. Někdy se vůbec nedalo rozeznat, co je lidský hlas a co zvuk cinku.
Druhý koncert měl na programu jedinou skladbu – soudobý autor Michal Nejtek ji nazval Trobairitz a inspiroval se texty středověkých trubadúrek, které stojí v historickém stínu mužských kolegů. Možná to bylo délkou skladby, možná výzva napsat soudobou vážnou hudbu na středověké texty v češtině a v okcitánštině byla až příliš odvážná, každopádně na autorku tohoto textu většina písní působila nevýrazně, chtělo by se říct plaše – jakoby se autor poctivě snažil zachovat cosi jako středověkou náladu a současně chtěl být „moderní“. Výsledek nebyla ani ryba, ani rak. Možná, že teprve opakovaný poslech by pochybnosti vyvrátil a člověk by se do jednotlivých písní opravdu zaposlouchal. Výkon ženského vokálního souboru Tiburtina Ensemble i instrumentalistů byl ovšem excelentní.
Poslední část večera byla už ryze instrumentální, soubor Collegium Marianum proložil Vivaldiho a Telemanna soudobými českými autory. Skladba Jméno růže od Jana Ryanta Dřízala staví především na virtuozitě flétnistky Jany Semerádové, stejně jako dílo Elfi e fantasmi od Jiřího Gemrota, jež zaznělo ve světové premiéře. A ze všech ten den vyslechnutých novějších či nových kompozic asi nejvíc zůstala v „uchu“, díky své schopnosti propojit staré a nové, nezabřednout do kýče, a současně komunikovat s posluchačem, jenž není zrovna pravidelným hostem přehlídek soudobé hudby.
Vstřícný mystik
Symfonický orchestr z Birminghamu přijel na Pražské jaro poprvé roku 1994, tehdy se svým šéfem Sirem Simonem Rattleem, jenž ho pozvedl do světové elity. Litevská dirigentka Mirga Gražinytė-Tyla, která těleso vede posledních šest let, zjevně odvádí neméně skvělou práci, jak dokázal koncert 18. května. V první části večera byl ovšem hvězdou především francouzský cellista Gautier Capuçon, jenž zahrál Koncert pro violoncello a orchestr od Edwarda Elgara, lyrickou, elegickou skladbu z roku 1919, kterou na světová pódia uvedla až Jacqueline du Pré roku 1965. A hrál ji jemně a procítěně, nikoli exaltovaně, ale ani příliš zdrženlivě, takže dílo, jež by mohlo působit až poněkud moc zdrženlivě, dostala citový náboj.
Pak přišla Symfonie č. 6 od Antona Brucknera, v níž teprve naplno zazářila drobná, leč rázná dirigentka se svými hudebníky. Bruckner některým dirigentům vychází pod rukama jako patetický, téměř nesrozumitelný mystik, tentokrát však zněl vstřícně, s jakousi věcným, ale o to větším půvabem, prostě bylo to provedení, kdy člověk zvědavě čeká na každý další takt. Jako přídavek hudebníci zahráli slavný kousek Nimrod z Elgarovy kompozice Enigma Variations.
Konečně v pátek 20. května nastoupila do Obecního domu Česká filharmonie s americkým dirigentem Davidem Robertsonem, aby vzdali hold americkému klasikovi 20. století Charlesi Ivesovi – a do jeho sousedství postavili českého autora. Na vstupní, kratičkou skladbu Charlese Ivese Nezodpovězená otázka, v níž jakoby se nástroje ptaly po smyslu existence, totiž bez přerušení navázala skladba Movis pro klavír a orchestr od soudobého českého skladatele Michala Rataje. Za klavír usedl Ivo Kahánek, jehož part si vede svou, částečně dokonce improvizovanou, každopádně energickou promluvu na pozadí orchestrální zvukové palety. Jde o jakousi moderní parafrázi na tradiční klavírní koncerty, a je to právě výkon klavíristy, který nejvíc utkví v paměti. Jako přídavek Kahánek provedl Radostný ostrov od Clauda Debussyho.
Symfonie č. 4 pro klavír, smíšený sbor a orchestr od Charlese Ivese, poprvé uvedená roku 1965 v New Yorku, je mnohovrstevnaté dílo plné rytmů, stylů a barev, kladoucí otázky o smyslu života v moderním, zvláště americkém světě. Nechybí zpívaný hymnus, bujará až bláznivá scéna s dechovkou a hned zase zklidněná část ve stylu fugy. Dirigent Robertson se do hudby pustil s chutí a vervou, a také provedení, do něhož se zapojil i Pražský filharmonický sbor, mělo festivalovou úroveň.
