Americký Orpheus Chamber Orchestra není v Praze nováčkem, vystupoval tu už několikrát. Tentokrát svůj program v Rudolfinu začal evropskou premiérou skladby Jessie Montgomeryové s názvem Záznamy z mizejícího města, tou chtěla mladá americká autorka vzdát hold části Manhattanu, kde vyrůstala. Dílo zaujalo jazzovými ozvuky, ale celkově se příliš nevrylo do paměti, aspoň ne na první poslech.
Soubor ale dokáže udělat „velkou hudbu“ vlastně ze všeho, což ukázal i na ryzí klasice, v Koncertu pro klavír a orchestr č. 1 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Toto rané dílo neoplývá přílišnou závažností, ale kromě hudebníků ho pozvedl pianista Jan Lisiecki, který Mendelssohna necítí nijak uhlazeně, spíš robustně a vášnivě. Přesto umí i krásně měkce „zpívat“, což dokázal v přídavku, v Písní beze slov od téhož autora. Mendelssohnovi patřila i druhá polovina.
V Symfonii č. 4 „Italské“ se naplno projevily kvality tělesa, které nemá dirigenta a muzikanti se tudíž musí tím více vzájemně poslouchat, reagovat na sebe. A protože to umějí famózně, výsledek působí ohromně živě a spontánně, přitom při zachování pečlivosti v souhře, tvarování frází i dynamice. Nakonec přidali ještě Rumunské lidové tance od Bély Bartóka.
Francouzská pocta Vídni
Elektrický nástroj těremin ovládaný pouze pohyby rukou, který vynalezl roku 1920 Lev Sergejevič Těrmen, využívají tvůrci filmů, ale i skladatelé hudby
Pak konečně přišel ke slovu těremin, ve světové premiéře skladby s názvem Aether od Jakuba Rataje (těremin se původně nazýval ætherphon), určené pro těremin, hoboj, smyčcové kvarteto a klavír, a poté ve Fantazii od Bohuslava Martinů, psané pro stejnou nástrojovou sestavu.
Jako by se role obrátily: Teď se Martinů v podstatě ocitl v pozici „klasika“, jenž nástroj s kvílivým, až strašidelným zvukem nechává znít decentně jako partnera těch ostatních, zvláště nejbližšího „příbuzného“ hoboje, na nějž hrála Alžběta Jamborová. A Rataj je experimentálnější, výbojnější, jakkoli i u něj těremin mnohem víc vede dialog než aby sólově vyčníval.
Virtuoska na těremin Carolina Eycková okouzlila svým uměním, které na většinu diváků působí opravdu neskutečně. Neztratil se ani druhý sólista večera, pianista Karel Košárek, který zahrál od Martinů cyklus Motýli a rajky, impresionisticky laděný, zvukově bohatý.
Pocta těreminu se od Haydna odpíchla, francouzský ansámbl Les Arts Florissants mu v Rudolfinu věnoval téměř celý večer. Přijel i se svým legendárním zakladatelem Williamem Christiem, jenž kdysi vybudil zájem o francouzskou barokní hudbu. Tu v Praze soubor už také hrál, stejně jako třeba Monteverdiho (na Pražském jaru 2014). Ale i jejich Haydn byl zážitek.
Christie dirigoval od cembala, či spíše gesta naznačoval a jen občas zdůraznil nějaký vrchol. Jeho muzikanti, podobně jako ti z Orpheus Chamber Orchestra, jsou ovšem spolu dokonale sžití. Ač jde o ansámbl specializovaný na starou hudbu, vlastně má zvukovou měkkostí a kulatostí blíž třeba zrovna k Orpheus Chamber Orchestra než k některým jiným ansámblům, pěstujícím historicky poučenou interpretaci staré hudby.
Symfonie č. 83 „Slepička“ a 82 „Medvěd“ komponoval Haydn pro Paříž a obě oplývají (jak ostatně přezdívky napovídají) hudebními nápady a vtipem. V Haydnově Koncertu pro cello a orchestr č. 2 vystoupil francouzský sólista Cyril Poulet, jehož nástroj s příliš jemným tónem se ale v Dvořákově síni ztrácel.
Když pak zazněla Sinfonia in B Leopolda Mozarta, člověk čekal, že vedle mistra Haydna bude působit jako chudší příbuzný. Ale Leopold svou přímočarostí a jakousi citlivostí dal najevo, že je prostě otcem syna, jenž vše, co se (nejen od tatínka) naučil, přetavil do geniality. Ostatně jako přídavek Francouzi zahráli část z Wolfgangovy Malé noční hudby.
