RECENZE: post-hudba utápí potenciál v otravných manýrách

Zachytit a zhudebnit marnost života v zajetí betonových kulis se už pokusili mnozí. post-hudba na to jde prostřednictvím okázale uslzeného emo-elektropopu.

Dvojice post-hudba | foto: archiv umělce

Dvojice Tomáš Havlen (produkce, hudba) a Dominik Zezula (zpěv, texty), tedy skupina post-hudba, je tu s novým albem Svět na konci roku nula. Výpověď o tom, co znamená žít v Praze v době nejistoty, osamění a izolace, je autentická, na kolena ji ovšem sráží několik nezanedbatelných faktorů.

Zaprvé je to pěvecký projev Dominika Zezuly. V klidnějších okamžicích silně evokuje Jaromíra 99 z kapel Priessnitz nebo Umakart. Podobné frázování, barva hlasu, dikce, praští to do uší hned v úvodní Do práce přes Nuselák, z práce přes Nuselák. Ve vypjatých pasážích je ale takřka k nevydržení.

Naštěstí se do nich nepouští příliš často, protože křičená, rádoby emotivní, ve skutečnosti ale příšerně křečovitě tlačená skladba Slepá moucha je v tomto ohledu opravdu nesnesitelná. To vám, pánové, zbaští maximálně nějaké hormony zmítané „depresivní“ teenagerky.

Textově je to taky jakýsi destilát „mňágovsko-priessnitzovské“ poetiky, jen s tím rozdílem, že se tolik nepohybuje v kulisách maloměsta, ale v „betonové džungli“. Příliš také není jasné, proč se v písni První sníh v Podolí objevuje doslovná citace kusu textu Hřibů od Ememvoodoopöká.

Pod docela vtipným názvem post-hudba by si člověk představoval něco mnohem odvážnějšího a rafinovanějšího než uplakané melodie či otřepané a mnohokrát slyšené postupy. Čekal bych víc špíny, betonu, skutečné, ne jen okázale předváděné bezvýchodnosti.

Svět na konci roku nula

post-hudba

Hodnocení­: 45 %

A také víc nadhledu, neboť mám dojem, že se post-hudba až příliš opájí sebou samou a nejvděčnějšími posluchači svých výtvorů jsou oni sami. Jako by někdo vzal sebestřednou hiphopovou pózu a ponořil ji do sladkokyselého popového nálevu, který se tváří náramně důležitě.

Což je asi největší potíž alba – nehraje fér. Je to pop pro holky, ale proč tedy dělá ramena, jako by byl sofistikovanou záležitostí? Navíc když jsou inspirační zdroje jasně dané a čitelné i na letmé ohledání. Post-hudba jako kdyby nevěděla kudy kam. Správnou cestu naznačuje Myšlenka na pomalejší svět, naléhavá, dobře vygradovaná, působivá. Tudy ano, hlavně co nejdál od dotěrného citového vydírání. Protože pod vrstvami manýristického balastu určitý potenciál přece jen je.