Popelka (Joyce DiDonato) odjíždí na zámecký bál | foto: Ken Howard

RECENZE: Popelka po francouzsku se v Metropolitní vyloupla v plné kráse

  • 0
Je to tak trochu Popelka mezi Popelkami. Opera od Julesa Masseneta, která uzavřela letošní sezonu kinopřenosů z Metropolitní opery, se ale ocitla v dobrých rukou. Mezi zpěváky se navíc mihl i jeden Čech.

Opera Cendrillon francouzského skladatele Julese Masseneta měla světovou premiéru roku 1899 a na rozdíl od autorovy Manon se jí tak úplně nepodařilo vyrovnat se italskému zpracování téhož tématu. Zatímco operní příběhy Manon Lescaut od Pucciniho i Masseneta žijí víceméně vedle sebe, Popelka po francouzsku byla jasně zastíněna operou od Gioacchina Rossiniho, jakkoli u něj vlastně nejde o pohádku, nýbrž o převlekovou komedii.

Jules Massenet: Popelka

Dirigent: Bertrand de Billy Režie: Laurent Pelly Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Anděl, Praha, 28. dubna 2018
Hodnocení­: 90%

Italská energie, síla a citová otevřenost prostě těžko hledá konkurenci. Massenetova opera, držící se původní pohádkové předlohy Charlese Perraulta z konce 17. století, má ovšem vlastní půvaby: až operetní lehkost, vtip, ale i dávku sentimentu, někdy možná až příliš sirupového. Vše je ovšem jakoby zapudrováno do výsledné elegantní podoby.

A všechny tyto vlastnosti v nejlepším slova smyslu podtrhl nejen dirigent Bertrand de Billy s orchestrem a zpěváky, ale i francouzský režisér Laurent Pelly, který už v Metropolitní opeře režíroval Donizettiho Dceru pluku a Massenetovu Manon. Vsadil na jednoduchost, jemnost a poezii. Scénu tvoří stránky z Perraultovy knihy, písmenka pokrývají i neodolatelně kopající koníky, jež táhnou kočár s Popelkou, anebo komíny na střeše, do níž je stylizován les, kde se vzájemně hledají Popelka a Princ. Plesová scéna, v níž chtivé princezny defilují před nudícím se Princem, si na jevišti téměř nezadá s výjevem z filmu Tři oříšky pro Popelku. Všechny pohyby jsou nenápadně, ale důsledně stylizovány, a doslova vyrůstají z hudby.

Skvělá DiDonato

 V titulní roli Popelky, která se zde jmenuje Lucille, exceluje mezzosopranistka Joyce DiDonato. I barva jejího hlasu je tak trochu zapudrovaná, což mu ale dodává na atraktivnosti. Její technicky perfektně kontrolovaný zpěv vyzařuje křehkost i sílu, stejně jako její zjev. DiDonato je lidsky dojemná i odhodlaná, stejně jako Alice Coote v roli Prince. Toho totiž Massenet napsal pro mezzosopranistku, takže milenecký pár zde dost kuriózně tvoří nejen dvě ženy, ale dokonce zpěvačky stejného hlasového oboru. Určitě to dílu přidává na graciéznosti.

Fotogalerie

Roli slabého Popelčina otce, trpícího pod manželčinou tyranií, si užil francouzský barytonista Laurent Naouri, u nějž si divák navíc mohl vychutnat originální dikci. Altistka Stephanie Blythe dala své korpulentní tvary i dunivý hrudní rejstřík do služeb komického účinku v roli zlé macechy, jež se zde jmenuje Madame de la Haltière. Kmotřičku vílu, určenou pro koloraturní soprán, v nádherně snovém kostýmy brilantně zazpívala Kathleen Kimová a vložila do ní ráznost i trochu sympatické potrhlosti.

Ve scéně před královským bálem se vedle Prince objevil a pár taktů zazpíval tenorista Petr Nekoranec coby učený Děkan fakulty, v závěru pak ještě před Princem zkoušel zájemkyním skleněný střevíček. Do inscenace zapadl jako pravý profesionál. Ukončil tím dvouleté studium v Lindemannově programu, což je akademie pro mladé pěvce při Metropolitní opeře, a od letošního podzimu nastupuje jako sólista do Stuttgartské opery.

Příští sezonu kionpřenosů z Metropolitní opery odstartuje 6. října Verdiho Aida. Titulní roli ztvární Anna Nětrebko.