To hlavní "nej" nastalo někdy kolem šesté hodiny podvečerní, kdy pořadatelé vyhlásili stopstav v prodeji jednodenních vstupenek. V areálu festivalu v té chvíli bylo asi 22 tisíc lidí a "štrůdly", které se jen velmi volně posouvaly po cestách, spojujících různé scény, a zejména zácpy na lávce přes řeku Ostravici jasně rozhodly o tom, že právě toto číslo je pro kapacitu festivalu v této podobě konečné.
Je velmi pozitivní, že právě v roce ekonomické krize a v regionu, který jí je postižen zvláště citelně, dosáhl festival svého návštěvnického maxima. A stejně tak není sporu o tom, že se na tom značnou měrou podepsalo jméno místního poloboha Jaromíra Nohavici, které obsadilo večerní "prime time" na hlavní scéně.
Publikum na Colours of Ostrava
The Israeli Ethnic Ensemble
O vstřícné atmosféře festivalu ale svědčily mnohé jinde jen stěží možné výjevy - když se třeba evidentní ostravští Nohavicovi fanoušci v těsně předdůchodovém věku, kteří bezpochyby přišli původně jen na svého barda, zjevně, byť decentně odvazovali nejen při Morcheebě, ale dokonce při hodně hlučných a hodně psychedelických Mercury Rev.
Nej, nej, nej
Byla řeč o "žánrových nej". Mezi ně patří stylově nejbluegrassovější tvář Druhé trávy, která skoro celý svůj blok věnovala mocně aplaudovaným instrumentálkám se svým americkým hostem Tonym Trischkou, přičemž zpěv Roberta Křesťana vystoupení pouze zarámoval. Rozhodně nejtemnější kapelou celého festivalu byl - jak jinak - MCH Band, a to i přesto, že jeho současný repertoár je v tomto smyslu oproti bezvýchodné minulosti vlastně docela "čajíček".
Robert Křesťan & Druhá tráva
Švihadlo
Pravděpodobně vůbec nejrozzářenějším muzikantem dne naopak byl starý reggae-praktik, kytarista Švihadla Jiří Charypar, nadšený ze skvělé výměny energie mezi nabitým hledištěm a kapelou, básnící v zákulisí o jednom z nejlepších festivalů, na kterém kdy hrál. A že má při činorodosti své i Švihadla rozhodně z čeho vybírat...
Orient Afra
Johnny Clegg
Určitě největší rozpor mezi životním příběhem, potažmo texty, a hudebním výrazem předvedl jihoafrický běloch Johnny Clegg. Ačkoli po celou svou kariéru protirasistický a vůbec bojovný "homo politicus", který si v minulosti užil své i v kriminálech za své "paktování" s příslušníky domorodého národa Zulu, hraje vlastně vcelku obyčejný, příjemný pop-folk-rock se samozřejmými etnickými vlivy. Nevědět, o koho jde, asi by posluchač, po pravdě řečeno, jeho blok minul bez povšimnutí. I takové, často nespravedlivé paradoxy se na Colours odehrávají.
Anderson "no", Mercury Rev "yes"
Objektivně vzato, poměrně značná část návštěvnictva si opravdu užila sólové vystoupení ex-zpěváka artrockových Yes Jona Andersona. Ne už tak recenzent, pro kterého jsou Yes subjektivním ztělesněním hudebních nočních můr a Andersonův nyvý hlas jejich hlavním nositelem. Artrock byl už od počátku postaven jako slepá ulička a v tomto kontextu je dobře, že jsou 70. léta už dávno za námi.
Jon Anderson
Morcheeba
Rozporuplné dojmy vzbudila již jmenovaná Morcheeba. Pozitivní rozhodně je, že dominantním nástrojem je kytara Rosse Godfreye, ještě bluesovější a ještě psychedeličtější než kdykoli předtím. Sound kapely se tím rozšířil do většího barevného spektra. Naproti tomu Manda Zamolo je rozhodně bezbarvější zpěvačka než její předchůdkyně Skye Edwards a koncertnímu výrazu, možná i stavbou repertoáru, chvílemi padal řemen.
KTU
Mercury Rev
Kdo naopak šel do svého bloku od začátku s absolutní vervou, byli američtí psychedelici Mercury Rev. Kytaro-klávesové stěny doslova porcovaly neuvěřitelně razantní a přitom členité bicí, aniž by se přitom ztrácela z celkové sonické masy melodie a zvláštní křehkost. Mercury Rev byli rozhodně jedním z největších zážitků festivalu - jen působivá světelná show, postavená hodně na stroboskopech, nebyla nic pro slabší povahy.
Svým způsobem psychedelickou, spíše ale transovní hudbu hraje i Nigerijec Seun Kuti s početnou kapelou Egypt 80. Jejich afrobeat je postaven na dlouhých plochách ostinátních rytmických vzorců, prořezávaných ostrými dechy a množství energie, kterou divákům předali, aby ji z nich vzápětí do poslední mrtě vycucli, bylo obdivuhodné.
Nohavicovy perly i "perly"
Jak už bylo řečeno, středobodem celé soboty pro mnohé bylo vystoupení Jaromíra Nohavici. Začal skvěle, když prakticky beze slova začal pálit jednu z ozdob svého repertoáru za druhou (těmi své vystoupení posléze i prokládal), posléze věnoval až příliš času mluvenému slovu, kterým sice své věrné fanoušky pobavil, jeho doménou by přece jen měla zůstat písňová tvorba.
Jaromír Nohavica
Stereo MCs
Pan Nohavica se (opět) nelenil otřít o iDNES.cz, na což má jistě právo, jiná otázka je, zda toho má zapotřebí. Zvláště tam, kde je angažován jako písničkář, nikoli diskutér bez partnera. iDNES.cz nebude v žádném případě oplácet stejnou mincí.
I přes pokročilou hodinu noční resp. brzkou ranní zakončili roztančeným blokem před nikterak kriticky prořídlým publikem britští klasikové dance scény Stereo MCs.
Colours of Ostrava mají před sebou poslední den. Co do počasí, programu, počtu diváků i všeobecné nálady lze už teď říct, že se jedná o velmi zdařilý ročník. A to návštěvníky čeká ještě řada velmi slibných vystoupení v čele s Davidem Byrnem a Maceem Parkerem, jehož roztančené funky bude půlnoční tečkou za celým festivalem.
