Ferruccio Furlanetto jako Boris Godunov ve stejnojmenné Musorgského opeře v

Ferruccio Furlanetto jako Boris Godunov ve stejnojmenné Musorgského opeře v nastudování opery v americkém San Diegu | foto: Ken Howard

Podle Furlanetta je Mozart zásadní

Osmapadesátiletý italský basista Ferruccio Furlanetto, který včera vystoupil v pražské Smetanově síni Obecního domu, je hvězdou světových scén od Metropolitní opery až po Sankt Peterburg. Žije ve Vídni, miluje golf a stále se učí nové role.

Kdy jste si uvědomil, že máte hlas pro operu?
Zpíval jsem od dětství, nejprve s prarodiči, potom jsem měl dokonce vlastní kapelu. Začal jsem sice studovat lesnictví, ale pak jsem potkal svého prvního učitele zpěvu a bylo definitivně rozhodnuto.

Která osobnost vás nejvíce ovlivnila?
Jednoznačně to byl dirigent Herbert von Karajan. Byl velikánem nejen jako umělec, ale i svou autoritou. Když si někoho vybral do své produkce, mohl změnit jeho život. Také můj život se díky Karajanovi změnil během jednoho dne. Dnes máme mnoho dobrých dirigentů, ale žádného Karajanova formátu.

Proslavil jste se mozartovskými úlohami. Co pro vás znamenají?
Mozart je naprosto zásadní. Otevře vám dveře do dalšího repertoáru. Mozarta totiž nemůžete zpívat jinak než přirozeně, a když se ho dobře naučíte ještě v době, kdy se vyvíjíte, tak je pro vás pak všechno snazší. Mozarta jsem dělal patnáct let, v poslední době už ho ale opouštím. Ztvárňovat mladíky, jako je Figaro nebo Don Giovanni, už mi nedělá takovou radost. Teď mám potěšení z rolí starších mužů, jako je Verdiho král Filip nebo Musorgského Boris Godunov.

Borise Godunova jste dokonce jako první Ital zpíval i v Rusku. To byla asi obrovská výzva?
Boris není jen ruská úloha, je to jedna z nejdůležitějších rolí basového oboru vůbec. Staví před vás nejen vokální, ale i herecký úkol. V těch čtyřiceti minutách zpívání je obsažen doslova celý svět, je tu rodičovský cit, politika, šílenství, smrt... Měl jsem možnost zpívat Borise v Sankt Peterburgu, ve městě, kde zazněl poprvé. Byla to událost mého života.

Jak jste zvládal ruštinu?
Jako každý jiný jazyk. Chtělo to čas, ale ruština je nádherný zpěvný jazyk, který je podobně jako italština založen na samohláskách, proto není pro Itala tak těžký. Teď studuji novou roli v němčině, či spíše ve vídeňském dialektu, barona Ochse ze Straussova Růžového kavalíra, a to je velmi náročné. Naštěstí se ve Vídni mohu radit s přáteli. Premiéra bude roku 2011 v San Diegu.

Nechtěl byste si zazpívat také Vodníka z Dvořákovy Rusalky?
S českou hudbou jsem se dosud nesetkal. Ale mám za sebou mnoho let, dělal jsem všechno možné, otvírá se tedy prostor pro nové výzvy.

Rozumíte si s dnešními režiséry?
Nemám nic proti moderním produkcím, pokud je dělá geniální režisér. Pojmout operu soudobě chce víc talentu než dělat ji klasicky. Takovým géniem je třeba Patrice Chéreau, s nímž jsem dělal v Salcburku Dona Giovanniho. Bylo to jedinečné, přitom nikoli tradiční. Ale když je například Rigoletto opice... Stupidita.

Jaká je v současnosti situace italských operních scén?
Jejich rozpočty se krátí, jsou nuceny improvizovat, nicméně jde jim to. Možná že kdyby měly hodně peněz, tak by nefungovaly. Asi potřebují neustále plavat.

Tohle raději v Česku neříkejte.
Něco takového jde opravdu pouze v Itálii. Italové mají zvláštní druh fantazie. Třeba ve Francii jsou podobné problémy, ale tam už to tak dobře nefunguje.