Výlety na místa spojená s Antonínem Dvořákem organizuje festival pro své příznivce od roku 2013, dosud tak však činil pouze v rámci České republiky. V pátek 13. června se poprvé vyjelo do zahraničí, letos s větším předstihem před samotným festivalem, jenž začne 5. září. Volba padla na Vídeň, hlavní město tehdejší rakousko-uherské monarchie, které Dvořák navštěvoval mezi roky 1875 až 1901.
„Vídeň měla pro každého Čecha význam politický, navíc byla městem Dvořákových největších hudebních idolů z dob minulých – Mozarta, Beethovena, Schuberta,“ poznamenal na úvod procházky dvořákovský znalec, v Česku usazený americký muzikolog David Beveridge. Ten putování opět doplnil odborným výkladem, který rozvedl i do obsažné tištěné brožury. „Pokud víme, Dvořák ve Vídni nesložil žádnou skladbu, ale každá návštěva byla pro něj významná,“ dodal.
Tolik pultů a žádný hudebník
Vůbec poprvé Dvořák do Vídně zamířil roku 1875 jako 34letý na základě získaného státního stipendia. Když o stipendium požádal podruhé, měla porota nového, pro Dvořáka osudového člena: Johannesa Brahmse. Ten českého kolegu doporučil berlínskému vydavateli Simrockovi, což byla z hlediska Dvořákova budoucího mezinárodního renomé rozhodující událost.
Dvořákovy stopy ve Vídni se přirozeně nacházejí především v budovách, které jsou současně hlavními dominantami Vídně. Dvořák třikrát zamířil do Hofburgu, aby poděkoval císaři Františku Josefu I. za udělená vysoká vyznamenání. V budově parlamentu se pak v květnu 1901 účastnil zasedání panské sněmovny.
Prostředí parlamentu mu ale příliš blízké nebylo, jak po Dvořákově smrti ve vzpomínkovém článku napsal novinář Bedřich Hlaváč: „Bylo patrno, že se necítí doma, že ho všecko tíží. Jaký div také: tolik pultů je v sále, a žádný hudebník. A ty tváře, ti lidé! To věru nebylo okolí pro našeho Dvořáka.“
Mnohem přirozeněji se bezesporu cítil v Hudebním spolku neboli Musikvereinu. Svoji hudbu tam poprvé uslyšel v listopadu roku 1879, konkrétně Slovanskou rapsodii č. 3 pod taktovkou šéfdirigenta Vídeňských filharmoniků Hanse Richtera. Později tu také dirigoval svůj Houslový koncert s orchestrem Dvorní opery a sólistou Františkem Ondříčkem.
Dvořáka navíc ve Vídni podporovaly významné osobnosti tamního hudebního života, kromě Brahmse to byli třeba vlivný kritik Eduard Hanslick, dirigent Hans Richter, či tenorista Gustav Walter, který Dvořáka požádal o písňový cyklus – a tak vznikly slavné Cigánské melodie.
Rusalka musela počkat
Nicméně přes všechny sympatie Dvořák musel čelit vyhrocujícím se národnostním sporům, jež poznamenávaly život v habsburské monarchii, a kvůli nimž některé jeho další skladby nebyly provedeny. Když v Dvorní opeře přece jen roku 1885 zazněla opera Šelma sedlák, doprovázely ji protičeské demonstrace. Také přijetí oratoria Stabat mater bylo mnohem studenější než jinde ve světě.
Muselo uplynout ještě pár (ale zase ne tak moc) let, než Dvořák se svou hudbou zvítězil. Roku 1896 vyslechl ve Vídni první tamní provedení Novosvětské symfonie. „Potlesk byl tak velký, že jsem se musel třikrát poklonit z lóže po Largu a po Scherzu také třikrát a po finále jsem musel sejít do sálu, abych se vděčnému publiku ještě ukázal z podia,“ psal Fritzi Simrockovi.
Triumfoval pak i s kantátou Svatební košile, oratoriem Svatá Ludmila a s Requiem. Horší to bylo s operou Rusalka, o niž sice tehdejší šéf Dvorní opery Gustav Mahler projevil zájem, ale z uvedení sešlo. „O skutečných důvodech můžeme jen spekulovat,“ tvrdí David Beveridge.
Spíš než pochybnosti o dramatičnosti Rusalky, jež se objevovaly, sehrála podle něj roli ještě jednou politika, to když Gustav Mahler uvedl ve Dvorní opeře balet Pohádka o Honzovi od Oskara Nedbala. „Některé vídeňské listy přímo soptily hněvem a napadaly Mahlera, že protežuje slovanského, respektive českého skladatele,“ podotýká Beveridge. Každopádně Rusalka na své první vídeňské uvedení musela čekat až do roku 1987.
Nejlepší usmiřovací politika
Kromě Musikvereinu, Hofburgu či budovy parlamentu je ve Vídni s Dvořákem spojena spousta dalších, už méně známých či nápadných míst. Na budově kousek od Karlskirche, v Karlsgasse 4 je umístěna deska sdělující, že na tomto místě stál dům, kde bydlel Brahms. Zde ho také Dvořák několikrát navštívil. Dům už nestojí, nicméně v muzeu Josepha Haydna v Haydngasse kousek od centra Vídně je místnost věnovaná Brahmsovi s jeho nábytkem a vyobrazením bytu v Karlsgasse tak, jak ho viděl i Dvořák.
Mezi dalšími „dvořákovskými“ místy ve Vídni je třeba hotel Goldenes Lamm na Wiedner Hauptstrasse, kde Dvořák vícekrát bydlel a kde i poskytl rozhovor jednomu novináři v době svých rostoucích úspěchů. Dnes budova patří Technické univerzitě, Dvořákovy pobyty připomíná pamětní deska.
Dále je to dům dirigenta Hanse Richtera na Sternwartestrasse, dům mecenáše a stavitele Josefa Hlávky na Löwengasse, dům poblíž Votivního chrámu, kde měli byt Dvořákovi příbuzní Václav a Josefína Kounicovi (a také jeho přítel František Ladislav Rieger) anebo byt Eduarda Hanslicka na Wiedner Hauptstrasse, kterého Dvořák rovněž navštěvoval. A konečně i byt jiného skladatelského velikána Antona Brucknera v areálu paláce Belveder, kam Dvořák zavítal roku 1896.
Kromě Davida Beveridge přispěl do výkladu svými znalostmi i vídeňský profesor Clemens Hellsberg, jenž účastníkům putování v krátké přednášce v Haus der Musik přiblížil některé skutečnosti týkající se Vídeňských filharmoniků a Dvořáka. Citoval i Eduarda Hanslicka, jenž v době prostoupené národnostními sváry a nevraživostí napsal: „Dvořákova hudba je nejlepší usmiřovací politika, protože je stejně prožívána a uznávána oběma národy.“
Dvořákova hudba, konkrétně Slovanský tanec č. 1 C dur byla na programu i letošního letního koncertu Vídeňských filharmoniků v Schönbrunnu, který Dvořák kdysi rovněž navštívil. A shodou okolností se ve stejný den konala v Theater an der Wien světová premiéra nové opery našeho skladatele Miroslava Srnky Voice Killer. Česká skladatelská stopa ve Vídni tedy pokračuje.
