Rozhovor Shirley Mansonové se zpěvačkou Pink
Právě jste dokončila novou desku Missundaztood...
Na tohle album jsem fakt moc a moc hrdá. Vzpomínáte na 4 Non Blondes? Zašla jsem za Lindou Perry, která v té kapele zpívala, protože jsem ji milovala. Namlouvala jsem si, že to jsem já, když mi bylo třináct. Ukradla jsem její číslo z adresáře vizážistky a zavolala jí. Zašla jsem k ní domů, a pak jsme natočili patnáct písniček během měsíce.
Udělala jste s ní celou desku?
To ne, ale většinu. A ona má největší zásluhu na mém novém zvuku.
Doufám, že na té desce bude někde taky stará dobrá Pink.
No jasně. Styl starý desky jsem jen tak nezahodila. Ale víš, jak to chodí. Tu první desku jsem dělala u velký firmy a musela jsem udělat pár kompromisů. Byl to dobrej úvod, bylo na ní několik osobních písniček, ale jinak to bylo přeprodukovaný a nebyla to živá muzika.
Někde jsem četla, že jste na nové desce pracovala s producenty jako jsou třeba Dr. Dre.
S Dr. Dre to nebylo. Možná myslíš jeho studenta Scotta Storche. Je z Filadelfie, já taky, a je to ten nejúžasnější a nejskromnější chlápek, kterýho jsem kdy potkala. Byl moc nadšenej, že tu desku může se mnou dělat, protože jsem to napsala všechno sama. Věřil mi, a chtěl, aby vznikl úplnej úlet. Složili jsme písničku o rozvodu „Family Portrait“, a je to fakt smutná písnička. Máma z toho brečela čtyři dny.
Není to divné, když rozpláčete vlastní mámu?
No, je to strašný. Napsala jsem další věc, která se jmenuje „My Vietnam“ a tam zpívám „Máma byla cvok, ráda mě prudila.“ A ona mi zavolala a povídá „Hele, jednou napíšeš písničku a pak mě lidi budou fakt mít rádi.“ A já nato „Jasně, jednou určitě...“
To je divné, že když píšete, tak vůbec nemyslíte na to, jak to budou lidi vnímat, až nebudete v nahrávacím studiu.
Jo, zapomínám na to, že to budou lidi poslouchat. Proto jsem musela změnit všechny svý nadávky, protože mi jde nejlíp se vyjadřovat sprosťárnama.
Cítíte odpovědnost k lidem, když píšete?
Myslím na to potom, a pak si koušu pěkně nehty. Čekám na odezvu a když je to štve, tak to změním. Ale je to jako obraz, o kterém si všichni myslí, že je kontroverzní – stejně ho namaluješ. Pořád to bude tvůj názor.
Považujete se za umělce nebo baviče nebo od každého trochu?
Řekla bych, že jsem umělkyně a písničkářka. Nevim, jak moc jsem zábavná...
Mezi děvčaty, které zpívají Rhytm´n´Blues, se cítíte celkem dobře. Jako bílá holka to zvládáte. Je to tím, jak jste vyrůstala?
To s tím má asi hodně společnýho, s dospíváním mezi spoustou různejch lidí. Máma mě vykopla, když mi bylo patnáct, takže se celkem vyznám. A nikdy jsem nevěřila, že jsou nějaký hranice. Zpívala jsem gospel v černošskejch kostelech a zpívala ve dvou pankáčskejch kapelách, když mi bylo třináct a čtrnáct.
Kde jste se naučila zpívat? Z desek?
Jo, vždycky mi šlo napodobovat jiný lidi a když mám svou vlastní muziku, tak jsem taková překvapená a říkám si „Umím zpívat jako Faith Evans nebo jako Mary J. Blige. Teď musim zpívat jako já. A kdo jsem já?“ Tohle vyřešit mi trvalo celý první album.
Musím se zeptat na videoklip Lady Marmalade...
Kraťásky v Lady Marmalade?
To natáčení klipu musel být šílený zážitek.
Nebylo to tak zlý, jak jsem čekala. Noc předtím jsem nespala, protože nemám moc kamarádek – vždycky jsem chodila ven s kámošema a jsem úplný třeštidlo, takže jsem byla hodně nervózní.
Jak moc věříte žebříčkům? Myslíte, že jsou barometrem úspěchu?
Ne. Užila bych si víc legrace na garážovejch koncertech, při skákání z pódia do lidí, než zpívat karaoke k nějaký zamilovaný písničce. Ale abych měla slovo a přinutila svou firmu naslouchat mi, tak jsem závislá na tom, co jim říkaj statistiky – z toho důvodu chci, aby se lidem líbila moje muzika a já budu dál moct dělat to, co miluju.
 Zpěvačka Pink. |
 Zpěvačka Pink. |
 Zpěvačka Pink. |
 Zpěvačka Pink. |
 Pink, Missundaztood. Obal alba. |
