Ale až teď se dostal k tomu, aby natočil sólové album. Dostalo název In My Mind a bylo jednou z nejnapjatěji očekávaných letošních desek. Kdo by nebyl zvědavý na samostatnou práci zázračného mladíka, který se vypracoval z neznámého rapera do pozice jednoho z nejžádanějších producentů?
Pharrell Williams spolu s Hugo Chadem založil v polovině 90. let producentské duo The Neptunes, které zásadně změnilo střední proud. Světový už dávno, v Česku vlna moderně znějící r’n’b stále naráží na konzervativní rozhlasové dramaturgy.
The Neptunes dokázali prudce strhnout hudební vývoj směrem k hip hopu, ve svém studiu namíchali kouzelný mix elektronické hudby, rapu r’n’b a popu. Netrvalo dlouho a brzy kde kdo chtěl znít stejně futuristicky.
Duo se producentsky podílelo na zrodu hvězd a hvězdiček jako Justin Timberlake, Britney Spears, Kelis, Usher nebo *NSYNC. Když došlo na zvukový „redesign“ velkých jmen jako Mary J. Blidge, Toni Braxton nebo Mariah Carey, bylo nezpochybnitelné, že Pharrell a Hugo píší další kapitolu popových dějin.
Přičteme-li dvě skvělé desky Pharrellova vedlejšího projektu N*E*R*D, ve kterých do sebe nechal zaklínit rock, rap, funk a snivý pop, je jasné, že kromě trochy cynismu, prozíravosti a čichu na aktuální trendy je Williams také skvěle vybaveným zpěvákem a hudebníkem, ze kterého nápady jen sypou.
Sólovou desku Pharrell připravoval několik let a nové a nové zprávy o posunutí jejího dokončení a vydání fanoušky jen víc posilovaly v přesvědčení, že se Pharrell Williams vytasí s něčím skutečně přelomovým.
Album In My Mind vyšlo a budí rozpaky, protože není vůbec přelomové. Naopak, postupy, které Pharrell mockrát využil při práci pro N*E*R*D nebo pro některého ze svých bohatých zákazníků, tu trčí poněkud obnažené, chycené v nedbalkách.
Po deseti letech na špičce je samozřejmě těžké přijít s něčím novým a zásadně otočit vlastní rukopis, což také není hlavní chyba téhle desky.
Pharrell rozdělil In My Mind na dva v podstatě stejně velké díly. V hiphopové části obratně kouzlí se zvuky a hypnotickými rytmy, jak to umí jen on. Málokdo dokáže skloubit sexem nasáklou jazzovou atmosféru s futuristickými elektronickými pazvuky, aniž by to tahalo za uši. Tady se Pharrell určitě neošidil. Can I Have It Like That, Raspy, Keep It Playa nebo jazzová You can Do It Too patří možná k jeho nejlepším pracím vůbec.
Druhá polovina desky patří r’n’b. „Hip hopová část je více introspektivní, je o tom, jak vnímám život. R’n’b část je o té zranitelnější stránce mé osobnosti,“ tvrdí Pharrell. A bohužel má pravdu. Nevím, jak je to se zranitelností jeho osobnosti, ale i hudebně tu Pharrell ztrácí body.
V rozvleklých, patetických a plačtivých baladách se najednou veškerá Pharrellův invence vytrácí, charisma bledne a namísto skvěle naaranžovaných kompozic, co cukají s nohama, najednou sevíruje kýč, ze kterého podbízivé klišé a toporná forma trčí jako Žižkovská věž na obzoru.
Rozdělení na „hodný“ hip hop a „zlé“ r’n’b“ není černobílé. Třeba snivá balada Young Girl s hostujícím Jay-Z zaujme skvěle naranžovanými klávesami. A že „domovský“ hip hop nemusí vždy sednout dokazuje skladba How Does It Feel, která je tak zahleděná do dekadentního retra, že se ztrácí sama v sobě.
Pharrell dosáhl poněkud rozpačitého výsledku - v jednotlivostech a detailech si místy vede na jedničku, jako celek ale natočil v souvislostech současné hudební produkce spíše průměrné album.
Snad si spraví chuť další ostře řezanou deskou N*E*R*D a vrátí se k tomu, co mu jde nejlépe - k produkci - a zase začne odvážným zvukovým futurismem oživovat hudební mainstream.
Díky za každou jeho desku, díky za těch několik zajímavých momentů, které In My Mind nabízí. Ostatně darovanému koni na zuby nehleď, říká se. Když už jsme ale u těch koní, tady by se spíše slušilo zmínit jiné příloví: Kovářova kobyla chodí bosa.
PHARREL - In My Mind EMI, délka CD 64:25 Tři pecky: Show You How To Hustle, Can I Have It Like That?, You Can Do It Too Hodnocení iDNES:
