Jak jste se vůbec dostal k pouštění a mixování muziky?
Náhodou. Moje asi úplně první vystoupení bylo v Osvračíně, kam jezdívali chartisti a máničky (ve mlýně manželů Chnápkových v Osvračíně na Domažlicku se v éře socialismu pořádaly undergroundové koncerty, setkání členů zakázané Charty 77 a další protirežimní akce, pozn. red.). Patřil jsem mezi ty mladší a už mě nezajímala stará muzika, jako byli The Doors nebo Velvet Underground, kterou tam všichni dokola jeli. Začal jsem do nich cpát punkové věci a mělo to úspěch.
A moje první veřejné vystoupení? Tak se dá asi nazvat akce, kdy pustili z kriminálu Magora (básník a jedna z vůdčích osobností českého undergroundu Ivan Martin Jirous, přezdívaný Magor; v době normalizace byl za své politické názory pětkrát vězněn, pozn. red.). Což mohlo být někdy v roce 1983 nebo 1984. Ivan byl tehdy na svobodě jen pár dní a byl plný dojmů, a tak se to pojalo jako večer jeho básní a próz. Nechtěl se ale postavit k mikrofonu sám a jen tak něco vyprávět, chtěl nějaký hudební doprovod. Tak jsem se výběru muziky ujal já. Jelikož jsem ho znal, sáhl jsem po nahrávkách, kde byly jenom nějaké ruchy a hudební plochy. Prostě nešlo o klasické písničky. A kombinace jeho přednesu a mé divné hudby lidi oslovila.
Piráty nemám rád, protože celé jedné mladé generaci vzali naději, že se tady může něco zlepšit, že se mohou zase spojit a postavit proti establishmentu.
