Poslouchali jsme kus vaší nové písně Chcem to zažiť ešte raz. Cítím z ní snahu znít aktuálně, nepletu se?
Nechceme dělat věci, které budou znít jako z osmdesátých nebo devadesátých let. Fanoušci to sice vyžadují a někteří moji slovenští kolegové jim vycházejí vstříc, ale já to jako muzikant nemám rád. Nejlepší je, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Tedy aby se posluchači bavili a i my byli spokojení, že nestojíme na místě. Mám rád mladou muziku a hledám cestu, jak to propojit. Poprvé chci jít do spojení s někým jiným, oslovil jsem Bena Cristovaa a ten s nadšením přijal.
Snad to osloví i fanoušky.
Kus sloky a refrén jsem zavěsil na Instagram, byl to takový pokus a mělo to strašně dobrou odezvu. Internet je místo, kde vám každý anonymně napíše cokoliv, ale měli jsme na pět set komentářů, že je to super. Jen pár lidí se ptalo, kde jsou kytary, proč rapuju, ale já tam podle mě vůbec nerapuju. A jeden člověk napsal: Moc se mi to nelíbí, ale mně se od tebe nelíbí nic. Asi mě teda sleduje jen proto, že jsem populární.
Bude po singlu následovat deska?
Uvidíme, možná mě to znova trochu nabudí. Nejtěžší je vždycky se nějak rozhýbat. Poslední řadovou desku jsme vydali snad v roce 2009, což je dost dávno. Přitom nějaké věci nahrané máme, nápady jsou. Ale když máte štěstí a máte naplněný ten základní balíček hitů, tak je musíte hrát na koncertech. Stejně bychom zařadili jen jednu dvě novinky, což stačí.
Na turné vyrážíte v květnu, přesně po třech letech. To taky není zrovna horečná aktivita.
Když jsme začínali, hráli jsme osmadvacet koncertů měsíčně, možná tři sta ročně. Popularity jsme se dočkali až těsně před rokem 1989, takže jsme pak úspěšně zvládli i devadesátá léta. Nepotkalo nás to, co jiné umělce, které začali lidi odsuzovat, jaký jsou socialistický produkt. Tohle mimochodem vyléčil až čas, který ukázal, co lidi opravdu zajímá.
Pavol Habera, Ben Cristovao & Viktor Hazard – Chcem to zažiť ešte raz
Takže pro vás jsou cennější občasné velké koncerty než objíždění kulturáků. Chápu to správně?
Jsou to takové velké párty pro fanoušky. Chceme ty koncerty vypiplat, dobře odehrát a aby to sneslo srovnání se světovými show, které sem jezdí. Což je těžké, protože venku na to jsou úplně jiné prachy. Když objíždíte dva roky celý svět, třeba i jen v halách pro pět šest tisíc lidí, tak je to jiný rozpočet, než máme my. A to se nebavíme o úplné špičce jako Coldplay nebo Ed Sheeran, kteří vyprodají stadion několikrát za sebou v jednom městě.
Vstupenky na iDNES Ticket |
Čím bude turné jiné než to předchozí? I když ono asi moc jiné nebude, když musíte hrát stejné hity, ne?
Jasně, když jdu na Rolling Stones, chci si taky poslechnout to, co znám. Chci se koukat, jak je to krásně udělané. Chci se bavit. A my to budeme mít podobně. Vymysleli jsme pár fórů s publikem, protože interakce s lidmi je to nejlepší. Myslím, že v tom jsme silní.
Vedle běžných vstupenek prodáváte VIP balíčky, někde jsou dokonce už vyprodané. Jaké to je, když se pak v zákulisí potkáváte s fanoušky?
Někdy to býval opruz. Členové fanklubu na začátku naší kariéry si nárokovali něco víc. Když mi holky postávaly před barákem, nebylo to v rámci rodiny moc příjemné. A trvalo to i několik dní, takže museli přijít policajti, protože mezitím je matky sháněly a člověk se málem dostal do problémů. Ale pokud je to v rozumné míře, tak se s fanoušky moc rád potkám. Koneckonců chodím normálně po ulici, nevadí mi to. Když někdo slušně poprosí, vyfotím se, ale začínám k tomu mít odpor, protože fotka s někým známým je pro spoustu lidí jen úlovek, kterým se můžou pochlubit na sociální síti. Ale na koncert se lidi chodí bavit, tak je bavíme. Vždyť je to obyčejný pop, co jiného by to mělo být?
Obyčejný pop? Mám pocit, že tomu označení by se spousta hudebníků strašně bránila.
Děláme to poctivě, tak proč bych se za to měl stydět? Natočili jsme i desku na pomezí vážné muziky se Slovenskou filharmonií a tam jsme uspokojili svá ega, že umíme vyrobit i jakože serióznější věci. Jako mladý jsem dva roky hrál standardy v jazzové kapele, ještě předtím underground s kapelou Tristo hrmených. Tam jsme se často nedokázali dopočítat, kdy nastoupit. Bubeník si říkal, že v pětačtyřicátém taktu bude dělat break. To byly jiné schízy. Ale teď dělám taky muziku, která mě baví, a ještě se tím uživím. A nejdůležitější věc – nestydět se před lidmi. Vždyť dneska umí zpívat kdekdo, to jsem poznal v porotě talentových soutěží. Jen když přijdou na jeviště, je problém. Ve studiu uděláme zázraky, ale pak přijdete na koncert a doblijete se z toho.
Fakt je, že poptávka po nějaké autenticitě je právě proto, že dnes často chybí.
No jasně, lidi nejsou úplně blbí. Při živém hraní může interpret strašně ztratit.
GLOSA: Pátek pod Ještědem patřil Teamu, Habera bavil i na festivalu |
Dneska jsou v módě SuperStar a jiné soutěže, vy máte zkušenosti z jejich porot. Ostatně na turné berete Petera Cmorika, který jednu z těch soutěží vyhrál, což se nepovede každému. Mají taková klání vůbec smysl?
Když si všimnete, co jsem říkal v hodnocení všem finalistům, tak to bylo – O. K., dneska to končí, ještě chvíli budeš v záři reflektorů, pak padneš a začneš zase znova. Najdi si dobré spolupracovníky a písničky, bez toho to nejde, jinak tohle byla největší sláva, jakou jsi zažil. Nevím, jestli to poslouchají a jestli tomu přikládají význam. V té euforii možná ne, ale já přesně vím, co říkám. Po vystřízlivění za půl roku zjistí, že nemají do čeho píchnout, a pokud někam jedou zpívat, tak je to skoro karaoke a každý po nich chce převzaté věci. Takže má to smysl? Určitě ano, ani ta nálepka SuperStar není na škodu. Dostal od lidí certifikát, že je dobrý interpret. A má na to, aby se při troše štěstí živil muzikou. Někdo tu šanci chytí, třeba zmíněný Ben Cristovao. Určitě to nebyl ten největší talent, jaký jsme tehdy viděli. A dnes si jede svoji linii a dělá to výborně, chodí na něj lidi a v září půjde do O2 areny. Vždyť to je úžasná kariéra! Příjemný, slušně vychovaný, fešák… co víc si přát? Říkal jsem mu, že tu O2 arenu má skoro vyprodanou, tak jestli nebude přidávat druhou. A on na to, že ne, že to chce dělat postupně. Je to absolutní realista a je pokorný, což je strašně dobře.
Kdo to tedy měl jednodušší? Team a ostatní v analogové době, nebo dnešní mladí?
Když jsme začínali, tak ten, kdo chtěl jít do studia, prostě musel být dobrý. Nikdo se nepáral s někým, kdo neladil, ani nebylo jak to opravit. Když jste nedokázal něco nazpívat, tak jste to nevydal. První čtyři desky jsme točili na magnetofonový pás na čtyřiadvacet stop. Díky tomu nahrávky nebyly přeplácané. Jasně, daly se dělat takzvané předmixy, jako když Queen nahrávali sto dvacet osm vokálů. Taky jsme si s tím pohráli a měli na nějaké desce devadesát stop vokálů přes sebe. Ale to byl extrém. Jinak byl přidělený hudební režisér z vydavatelství Opus nebo z rozhlasu a bylo to jako na zkouškách. Točili jsme vlastní písničku, ale měli jsme pocit jako u maturity. Když něco nešlo, tak přišel příkaz – jdi domů a cvič.
Team loni zaznamenal třicet let od vydání první desky. Ale nezdálo se mi, že byste nějak slavili.
Ani jsme si nevšimli. Kapela vznikla v roce 1983 čili my jsme výročí třiceti let slavili už dávno a měli jsme k tomu i turné. To, že vyšla deska… díky, že jste mi to připomněl, ale nějak jsme to neřešili.
Loni a letos si připomínáme i docela zásadní výročí celospolečenská. Vám bylo v srpnu 1968 šest let. Vnímal jste nějak tehdejší události?
Vzpomínám si, jak jsem poprvé jako malý viděl ruský tank. To jsou takové záblesky, které si prostě zapamatujete. Naši byli z toho všeho dost nervózní a myslím, že i dost uvažovali, jestli neodejít. Ale nakonec zůstali, oni jsou těžcí poctivci a nechtěli odejít od rodin. Vyrůstal jsem na středním Slovensku a v menších městech ten tlak doby člověk moc necítil. Dělal jsem sport, měl jsem svoji muziku. Nejvíc jsem asi jako každý puberťák trpěl tím, že nemůžu mít nějakou konkrétní desku a musel jsem písničky buď nahrávat v hrozné kvalitě z Radia Luxembourg, nebo platit šílené peníze někomu, kdo to album dovezl z ciziny. Co jsem měl nahrané, to mě hrozně formovalo. První deska Queen, Sweet, Deep Purple, všechna možná alba Pink Floyd, která poslouchal kámoš odvedle. Člověk musel mít i o pár let starší sousedy, kteří poslouchali dobrou muziku.
Kdy jste si pořídil první americkou kytaru?
Před revolucí ne, to bylo strašně drahé. Mám tady gibsona, který je z devadesátých let, stál tehdy dvacet tisíc korun a někdo ho prodával v Bratislavě. Tehdy už jsme měli nějaké příjmy, tak jsem si ho koupil.
Nicméně dnes už sbíráte i vintage nástroje…
Ano, kolem hudebních nástrojů mám rád všechno, co se vyrobilo v padesátých a šedesátých letech. A pár takových kousků se mi podařilo sehnat. Velmi rád na ně hraju, mají totiž duši.
Pojďme ještě k roku 1989. Team asi za minulého režimu nebyl ani zakazovaný, ani protežovaný. Nebo se pletu?
Zažili jsme nějaká omezení. V roce 1988 jsem musel jít na přehrávky, kde seděli kolegové a podle toho, jak jsem se jim líbil, určili moji platovou třídu. Už jsme vyprodali třeba zimní stadion v Pardubicích pro sedm tisíc lidí, ale já za ten koncert dostal sto padesát korun. Já vím, byla taková doba, ale dodnes jim to mám trochu za zlé. Tu podělanou třetí třídu mi na základě popularity dát mohli! Slovkoncertu, a tedy našemu úžasnému státu, jsme vydělávali těžké prachy. Pak naštěstí přišel trh a tam se ukázalo, jak si kdo stojí.
Takže vzpomínky na minulost nic moc, že?
Srovnání honorářů tehdy a dnes je hodně úsměvné. To si musím říkat, že jsme měli aspoň lásku, když už ne peníze. Byli jsme šťastní a zdraví. Hráli jsme osmadvacet koncertů, takže jsem vydělával dva a půl tisíce korun. Víc, než byl nástupní plat inženýra. Tak co. Ale nostalgií po minulém režimu vážně netrpím. Nadáváme na jiné problémy, ale můžeme být rádi, že nás nikdo nestřílí, když jdeme přes čáru. A naše děti za pár let nebudou chápat, co se tu dělo. Ale kdo si chce připomenout socialismus, ať jede na dovolenou na Kubu a baví se s místními, co mají plat třicet dolarů měsíčně.
Pro Team jste napsal hodně nezapomenutelných hitů, ale možná jeden z největších sám nezpíváte. Mám na mysli píseň pro Karla Gotta Když muž se ženou snídá. Jak vznikla?
Potkali jsme se na nějakém televizním natáčení a on hledal písničku. Tak jsem říkal – zkusím vám něco napsat. Já mu stále vykám, mimochodem. Měl jsem nápad, píseň a la Phil Collins, poslal jsem mu demo. Myslím, že ta píseň byla zajímavá i tím, že byla jiná než to, co do té doby zpíval. I proto s tím možná bylo ve studiu dost práce. A všimněte si, že ji moc často naživo nezpívá. Opravdu není jednoduchá. Já ji hrál párkrát a člověk si musí dávat pozor. Nicméně Karel mi doteď děkuje, že jsem mu napsal možná nejslavnější kus z devadesátých let. A to je příjemné.
Když muž se ženou snídá v Haberově podání
Turné Teamu se letos lehce překrývá s mistrovstvím světa v hokeji, které se koná na Slovensku. Budete fandit?
Budeme hrát tak, aby to se zápasy nekolidovalo, to jsem si už dávno zařídil. Moc se těším, že v pauzách mezi koncerty budete hrát vy nebo my, budeme sedět v nějaké krčmě třeba ve Zlíně a koukat se.
Takže ty dvoudenní pauzy jsou hlavně kvůli hokeji?
Ne, je to především proto, že máme tak velký aparát, takže bychom ho nestihli složit a postavit.
Ale zpívat třeba tři večery za sebou není asi ideální, ne?
Dělal jsem třeba šedesát večerů za sebou. Mám pocit, že když se rozezpívám, tak už turné končí. Vždycky jsem nejlíp zpíval tak po patnáctém koncertu, a to jsme mohli být každý večer do rána v baru. To jsem byl nejlepší rocker široko daleko, protože jsem parádně chrčel, ale mělo to pořád drajv. Jen dvakrát v životě se mi stalo, že jsem se odpálil a museli jsme přesouvat koncert. Musím to zaklepat.
Mimochodem, jak tipujete výsledek toho mistrovství?
Naši budou rádi, když se dostanou mezi osmičku, a vaši budou hrát o medaile. Možná skončí třetí.
To je drsný tip!
To je krutá realita. Přijede hodně fanoušků z Česka, takže i vaši hokejisti budou skoro jako doma. A i Slováci vám budou fandit. Teda až budeme hrát proti sobě, to budou vášně vybičované.
Vy vlastně s hokejisty sdílíte pracovní prostor – zimní stadiony. Hraje kapela hůř, když publikum méně fandí?
Jsou typy zpěváků i sportovců, které množství lidí svazuje. A potom jsou exhibicionisti jako já. Když je velké publikum, narostou mi křídla a zpívám, jak bych normálně nezpíval. Ještě když jsou lidé příznivě naklonění – a já si nepamatuju, že by nás někdy vypískali, tak je to jízda. Sportovci se může stát, že natrefí na lepšího soupeře a pak je pískot trochu nespravedlivý.
Taky mi to tak přijde. Vždycky někdo musí nevyhrát…
Ano, ale v Česku i na Slovensku si holt leckdo myslí, že může hned trénovat hokejový nároďák. Což není pravda. Nikdo přece nejde na led prohrát. Nebo v tenise. Vždyť každý z nich umí hrát forhend a bekhend, ale ten míček někde musí skončit. Tak proč se rozčilovat? Největší průšvih je, když je ten zápas nudný.
Mezi sportovci máte i přátele, konkrétně jsem viděl záběry, jak zpíváte na pohřbu Pavola Demitry, který zahynul s celým týmem hokejového klubu Lokomotiv Jaroslavl při leteckém neštěstí. Jaký to byl pocit?
My jsme se původně těsně předtím domlouvali, že bude mít hokejovou rozlučku a že mu na ni přijdu zazpívat. Takže jsem zpíval na jiné rozlučce. Bylo to velmi smutné a měl jsem problém dozpívat písničku. Odešel jsem z jeviště a tam to se mnou seklo. Doteď když zpívám Boli sme raz milovaní, tak si na něj vzpomenu. Ale tak jde život a čas všechno léčí.
Jak jste se to dozvěděl?
Už si to moc nepamatuju, asi mi někdo volal… Víte, kdyby odešel člověk, co Slovákům nepřinesl nic pozitivního, tak pokrčím rameny. Stává se to, však jednou půjdeme všichni. Ale on byl osobnost, která mi celou svojí kariérou dávala pocit, že i na Slovensku máme skvělé lidi. Však Češi to mají stejně, že jsou hrdí na svoje sportovce, zpěváky, vědce, to je jedno. Všech se to pak dotkne o moc víc.
Nebál jste se potom létat?
Létám hodně, a čím jsem starší, tím nad tím víc přemýšlím. Ale když už nastoupíte, tak je to jedno. Jen je potřeba mít uspořádané své věci. Což je ale dobré mít, kdykoliv jdete z domu, třeba jen nakoupit. Protože člověk nikdy neví.
Naučil jsem se, aby mě bavilo hrát hity, řekl Pavol Habera Za scénou:
26. března 2019 |
