Petr Janda se s Pavlem Bobkem potkal už koncem padesátých let. "Obdivoval jsem ho tehdy ve studentském souboru FAPS, protože skvěle zpíval rokenrol. Dostali jsme se do jedné party a asi dva roky spolu hráli," vzpomíná frontman Olympiku. Společně si vystřihli klasiku od Buddyho Hollyho Oh, Boy nebo písně Chucka Berryho. "Byl to tehdy typický zpěvák rokenrolu, který odmítal češtinu. Nakonec ho však Jirka Grossmann přemluvil a už mu to vydrželo. Odešel člověk, který u nás dosáhl v populární hudbě vrcholu," poznamenává Janda.
A když už Bobek zpíval česky, dal vzniknout řadě vynikajících písní. Tedy většinou převzatých amerických hitů s texty přebásněnými tak, aby prošly komunistickou schvalovačkou.
Památné verze písní Lou Reeda, Franka Zappy či Bruce Springsteena vzešly ze spolupráce s o generaci mladším textařem Michaelem Žantovským. "Pavel byl kritický a poctivý čtenář textů. Měl o nich svou představu a vždy se chtěl přiblížit smyslu originálu," vysvětluje Žantovský. "Rád jsem s ním spolupracoval, protože nechtěl dělat kompromisy a ústupky. V textech třeba často přímo i nepřímo zpíval o bohu a byl rád, když měly vzdorovitý smysl," říká textař a nynější velvyslanec v Londýně. "Byl skvělý zpěvák, miloval Ameriku, miloval svobodu a nenáviděl komunisty," souhlasí i Petr Nárožný.
Zrovna sekal trávu
Bobkův dlouholetý spoluhráč Luboš Malina jej byl s Robertem Křesťanem navštívit ještě v úterý. "Pavel byl velká osobnost, jeho charisma přesahovalo hudbu. Byl nejen zpěvák, ale vzdělaný a inteligentní člověk, navíc se zkušenostmi z divadla. Když vystoupil na pódium, lidi patřili jenom jemu. U nikoho jiného jsem tohle nezažil," líčí.
Úryvek z písně Oh, Boy (Pavel Bobek a Olympic)
Svou vzpomínku přidává i o několik generací mladší Ondřej Fencl, frontman kapely Hromosvod, které Bobek křtil první desku 17 lízátek. "Před deseti lety jsem já, cucák, drze volal Pavlu Bobkovi na Břevnov, číslo jsem snad našel v telefonním seznamu. Vyžádal jsem si ho, zrovna sekal trávu, tak to chvíli trvalo." Bobkovi prý jejich hudba připomínala mládí. Souhlasil, i když potom málem nedorazil. "V den koncertu volal k nám domů, že je unavený, že asi nepřijde. Já už byl na cestě do města, mobil jsem neměl, a máma mistrovi povídá: To byste ale děti hodně zklamal. Přišel. Rozevlátým krokem."
A nakonec byl nadšený, že se Hromosvod naučil jeho píseň Má dívka N a že mu tleskal klub plný třikrát mladších lidí. "Nikdy nezapomenu, jak mu zářily oči. Ani na jeho hvězdnou větu: Je mi ctí, že můžu pokřtít album kapely ... která tady právě hraje."
