Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvUž jste ve fázi, kdy smutek ze smrti přechází v hezké vzpomínky?
Je to takový mix. Z jedné strany je to pořád strašně čerstvé, z druhé už jsem se smířil s tím, že se v pátek s Patrikem na pohřbu rozloučíme a půjdeme ho zapít. To je velmi důležité. S kamarády, se kterými jsme za ním chodili do nemocnice, jsme si tam říkali: Patrik by to takhle chtěl. Půjdeme do jeho oblíbeného podniku a doufám, že to z nás definitivně spadne.
Připravoval vás Patrik na svůj odchod?
Když přišlo v nemocnici na přetřes téma zdraví, vždycky jsem se ptal: tak co, jak je? A Patrik odpovídal: hele, dobrý, dobrý, mám tady nějaký problém, to se vyřeší. My jsme v tomhle módu jeli i pracovně. I v těch nejhorších chvílích, kdy byl vážně nemocný, ho nezajímalo, jak je na tom, ale bavil se o našem podcastu „Lepší už to nebude“. Strašně ho to bavilo, bylo to pro něj něco nového. Plánovali jsme jaro, další představení po premiéře v Divadle U Hasičů. Patrik to bral – chtěl jsem říct výraz „smrtelně vážně“ – ale ono to nakonec bylo smrtelně vážné víc, než jsme si tehdy připouštěli.
Je pravda, že chtěl pracovat prakticky až do konce, i z nemocnice?
Patrik chtěl i vysílat až do poslední chvíle, to ho drželo. Dokonce jsme plánovali, že další díl našeho podcastu uděláme u Zdeňka Pohlreicha v Austrálii. On tam měl mít pronajatý dům, přijel by štáb, technika, všechno bylo připravené. Pak ale začala docházet energie, síla, elán. Pořád visela i varianta, že ještě natočíme jeden díl přímo z nemocnice. On se chtěl přesunout domů, ale ten stav to už neumožnil. Mrzelo nás to hlavně kvůli němu, protože pokaždé, když jsme přišli, tak říkal: dobrý, ale pojďme pracovat – kdy začneme, kam pojedeme, jak to natočíme.
V čem byl jeho humor tak výjimečný, že si ho lidé tak zamilovali?
Měl naprosto unikátní styl humoru. Někdy na hraně, někdy skoro za hranou, někdy lacinější fóry – ale on to svojí inteligencí vždycky dokázal posunout o kus dál, za roh. Já uvedu příklad: jel jsem autem, poslouchal kluky na Jižní spojce a oni probírali Hříšný tanec. A najednou Patrik: „Já jsem Patrik Svejzucký.“ Já jsem málem naboural. Ten díl jsem neznal a úplně mě zabil. To byla jeho invence, rychlost, chytrost. V rádiu musíte poslat vtip hned, nemáte papír a zvýrazňovač. Buď to vyjde, nebo je člověk trapný. A Paťák byl ochotný ten risk podstupovat každé ráno.
Originál se vším všudy, vzpomíná Miloš Pokorný na zesnulého kolegu Hezuckého |
Často se o něm říkalo, že porušoval politickou korektnost...
Já bych si spoustu těch věcí netroufl. On porušoval jakoukoliv korektnost, prostě to poslal ven. Rada pro rozhlasové vysílání má co poslouchat ještě dnes. Ale nebyla to póza, já jsem mu to věřil. Buď byl za úplného vola, nebo za kinga – a tohle riskoval každý den. A když dnes čtu reakce lidí, je tam jedna linka: nenahraditelný humor. „Tohle nikdo takhle neumí,“ psali. Vzali ho i s tím, že to občas přepískl. To byl prostě Patrik.
Jak náročné je dělat ranní show tak dlouho, jako to zvládli Mareš s Hezuckým?
Kdo nedělal ráno v rádiu, ten neví, o čem to je. V šest hodin po zprávách začíná tlak: buď zábavný. My jsme si s Romanem Ondráčkem tehdy říkali: kdo to v šest ráno poslouchá? A najednou telefon: kluci, co je, tlačte páru, je to mrtvé. Jeden volal od závory ve fabrice, další z nemocnice. To není pro každého. Ranní vysílání vám převrátí život. První roky pro mě večer končil v půl osmé. Dřív jsme chodili na premiéry a mejdany, někdy rovnou z mejdanu do rádia. Uděláte to párkrát, ale ne celý život. O to víc před nimi smekám, že to s Leošem drželi tak dlouho a pořád byli lídři rána.
V tomhle věku by se odcházet nemělo. Na Hezuckého vzpomínají Ruppert, Farna i Mirai |
Jak se během let změnil – od bohémského parťáka z Evropy 2 k „rodinnému“ Patrikovi?
S Patrikem jsme měli dvě životní fáze. V té první, na Evropě 2, jsme neměli závazky, rodiny, děti. Hráli jsme tenis, chodili kalit, trávili spolu Štědré večery, vypouštěli páru. Byli jsme non-stop spolu a do toho jsme se bavili o rádiu. Pak jsem z rádia odešel, vídali jsme se míň. A když jsem se po letech vrátil k práci s ním a začali jsme dělat podcast, potkal jsem úplně jiného Patrika – pořád vtipného, ale v jiném levelu. Najednou říkal: já jedu domů, musím za rodinou, musím pro malého. Nepouštěl si lidi moc k tělu, rodinu si držel u sebe, ten krb měl doma. Byl to pořád ten samej Paťák, jen o hodně zodpovědnější.
Kdy viděl Patrika naposledy? Kdy spolu naposledy natáčeli? Jak se vlastně poznali a kdy začali spolupracovat? A jak by si Patrika Hezuckého měli Češi pamatovat? I na to odpovídal Miloš Pokorný v Rozstřelu.
