RECENZE: Kapelové nájezdy i romantická sóla Pata Methenyho pořád baví

Americký jazzový kytarista Pat Metheny sice letos oslaví šedesátku, ale stejně jako jsou pořád nekompromisně dlouhé jeho ikonické kudrnaté vlasy, ani jeho hyperaktivita neutuchá.

Pat Metheny | foto: Jimmy Katz/Nonesuch

Pat Metheny: Kin

Novinka přichází necelý rok po předchozím titulu. Metheny dělí čas mezi různé projekty a album se zvláštním názvem Kin (←→) navazuje na desku Unity Band z roku 2012. Pro tu sestavil stejnojmennou kapelu, ve které hrál Chris Potter na saxofony, Antonio Sanchez na bicí a Ben Williams na basu.

Kin (←→)

Pat Metheny Unity Group

Nonesuch 2014

Hodnocení: 85 %

Aktuální sestava alba Kin si už však říká Unity Group a je rozšířena o multiinstrumentalistu Giulia Carmassiho. Ten stylově i výrazově velmi širokou hudbu Pata Methenyho dobarvuje více než desítkou nástrojů – klavírem, trubkou, trombónem, violoncellem či klarinetem.

Proti jedné linii Methenyho tvorby bývá častá výhrada přílišné pompéznosti. Je pravda, že kytarista se občas nechá unést možnostmi vrstvení nástrojů a schopnostmi svými i svých spoluhráčů, jako je tomu tentokrát ve skladbě Rise Up.

Unity Group a Pat Metheny

Naproti tomu nejdelší, patnáctiminutová úvodní On Day One, "uvádí do děje" de facto hardbopovým kapelovým nájezdem a vynikající gradací, která posluchače nenechá ani vteřinu na pospas nudě.

Oproti rozměrným a bohatě aranžovaným celkům na albu stojí třeba romantická dvouminutová miniatura Adagia nebo baladická, skoro až jaksi filmově znějící Born. V těchto případech jde jen o druhou stranu mince na albu, které Methenyho vysokou laťku neshodilo.