RECENZE: Zadoomané písně Paradise Lost jitří představivost

Na nové desce Obsidian se skupina Paradise Lost vrací k tomu, co jí vždy šlo nejlépe. K drásavým kytarovým riffům, vznešeným melodiím a goticky chmurné náladě.

Zpěvák Nick Holmes | foto: Profimedia.cz

Umělecká dráha britských pionýrů gotikou notně prošpikovaného doom metalu Paradise Lost je plná stylových milníků, žánrových obratů, experimentů i návratů do rodného hudebního lůna. Začínali jako ortodoxně chmurně metalová kapela, natočili klasická alba jako Gothic, Draconian Times nebo Icon, s postupem let zněli málem jako trochu tvrdší Depeche Mode a v poslední době se opět vracejí k tvrdšímu zvuku ze svých počátků, viz desky Tragic Idol nebo The Plague Within.

Na novince Obsidian ale opět přicházejí s určitým odlehčením, byť o žádný elektro-pop jako v dobách alba Host nejde. Prim hraje kytara Gregora Mackintoshe. Tenhle metalový David Gilmour má prostě jedinečný styl a nezaměnitelný zvuk. Vyřezává úchvatné melodické linky a vyhrávky, přibíjí na kříž, pláče, zuří, žaluje a přivádí k euforickým stavům. Zátěž alba stojí na jeho bedrech. 

A samozřejmě také na zpěvu Nicka Holmese, který zcela plynule a přirozeně střídá čistý vokál s doomovým murmurem. Funguje to bezvadně, zvlášť, když Paradise Lost na novinku nastřádali množství monumentálních melodií, jak to dokážou jen oni. Ghost, Fall From Grace, The Devil Embraced, to všechno jsou žánrové klenoty. Gotika, metal, drama, velkolepé scenérie, západ slunce nad pochmurně vyhlížejícím hradem. Tajemství ze stránek zaprášených knih, která měla být po dlouhá staletí ukrytá a zapovězená, se vyjevují očím dychtivých a zasvěcených.

Obisidian

80 %

Paradise Lost

Obsidian je šestnácté studiové album Paradise Lost, pročež není divu, že obsahuje skladby ne vyloženě slabé, jako spíš „odvozené“, bez nadstavbové hodnoty. Třeba taková Forsaken až příliš dluží gotickým klasikům The Sisters Of Mercy a působí spíše jako žánrové schéma. I tak jde ale o vysoký nadstandard a skvěle odvedené dílo.