Richard Müller na velké oslavy nemá čas. Z festivalů odjel do Vysokých Tater na soustředění před turné Potichu, kde ho doprovodí i Dan Bárta. I když nerad slaví, k výročí mu vyšel úctyhodný CD box. A tím to nekončí.
Cítíte vůbec ještě po všech životních turbulencích potřebu rekapitulovat?
Ne. Ale je pravda, že když jsem poprvé viděl seznam na výběr Všetko a pochopil, že je tam pětadvacet cédéček, byl jsem i trochu hrdý. Neskromě jsem si uvědomil, že na nich není písnička, za kterou bych se musel stydět. I když to byl původně nápad vydavatelství, nakonec se ze skládání kompletu stal běh za dobrodružstvím. Náročně jsme hledali nahrávky, které byly dávno ztracené.
Müller křtil diamanty Netradičním způsobem oslavil v úterý populární slovenský zpěvák Richard Müller své padesátiny. V den životního jubilea pokřtil sbírku 25 desek, které za svou dosavadní kariéru vydal. |
Překvapilo vás něco?
Na singlu u vydavatelství Opus vyšla písnička s názvem Namyslená. Tu jsem si ještě vzdáleně pamatoval, a na druhé straně byla skladba Tri. Vůbec jsem nevěděl, že jsem někdy něco takového nahrával, neznal jsem autory a myslel, že je to snad písnička někoho jiného, kterou dal Opus na druhou stranu desky. Jenže nakonec jsem vážně zjistil, že byla opravdu moje.
Na kompletu se poprvé objevuje i "zakázaná" písnička Nahý, kde zpíváte o kokainu, pervitinu i heroinu. Proč ve své době nevyšla?
Vydána byla, ale celý náklad sešrotovali. Já jsem totiž tehdy už chystal české album a to získalo nálepku šansonové. Spojovat ho s touhle elektronickou věcí nakladateli nepřišlo rozumné. Říkali, že lidé v rádiích sáhnou spíš po taneční skladbě a nakonec mě o tom tehdy i přesvědčili.
Ale právě do rádií se písnička nakonec dostala.
A najednou ji měl každý diskžokej od Aše po Černou nad Tisou. Nevím, jak ji získali, ale kde jsem se tehdy objevil, tam hrála. Já ji ale od té doby neslyšel a už se k ní ani nikdy nevracel. Dokonce je to v kompletu jediná písnička, která zůstala s původním obalem. Ostatní kreativně upravovala a rozvíjela výtvarnička Denisa Bogdalíková.
To jste se tak bál vracet k vašemu bujarému období, kdy jste před publikem vážně stál nahý?
Možná, že až cédéčko vyjde a donutím si ho poslechnout, tak se té písničky opravdu leknu. Ale jakákoliv reakce by nezvrátila moje rozhodnutí ji na výběr zařadit.
Našel jste za drogy nějakou substituci? Světové hvězdy mají v požadavcích exotické čaje nebo bobule z amazonského pralesa...
Nemám, ale rád bych měl. Je to určitá cesta a vlastně i logický postup. Hledají něco opředené historií a bájemi. Věří, že to pomáhá, dodává energii. Já jsem na to ale bohužel moc líný.
Z venku to vypadá, že vás rozhází máloco. Za poslední rok jste vyhrál Slávika, máte úspěšné album, turné. Ale je vám lépe i osobně?
Naskočil jsem zpátky do vlaku nebo spíš hodně rychlého auta. Osobně mě to těší. Nahrávky, podobu a dramaturgii koncertů si určuji sám, ale na druhou stranu kolem sebe mám i výborný realizační tým, bez kterého bych se zpátky nedostal. Třeba z těch Slavíků jsem chtěl utéct. V první třetině jsem si uvědomil, že je to program, který mě, s prominutím, vůbec nezajímá, že bych si na večer uměl představit lepší program. A tak jsem odcházel. Drželi mě, protože už věděli výsledky. Bylo to jak klasická francouzská komedie z 80. let.
A bum. Místo šatny stojíte na pódiu.
A víte co? Když jsem tam vyběhnul, měl jsem radost. Vím, jaký mám repertoár, jak vypadám, jakým hlasem zpívám. Nic z toho mi nesedí na vkus většiny. Nepovažuji se za nějakého vyloženě komerčního umělce. Nevydal jsem dvě alba, která by byla stylově stejná. Pokaždé ale vycházela z období, které jsem prožíval a nálady, kteroru jsem zrovna měl. Neumím si představit, že bych dělal pořád to samé a jenom se měnily melodie a texty. Za každou deskou i zpětně vidím dost přesné období svého života. Několik historek jsem zachytil i do knížky, která bude v boxu přiložena. Stále se chlubím tím, že nelžu, psal jsem jenom, co se opravdu stalo.
Zlatý slávik (Slovensko): Richard Müller
A máte už stylově rozmyšlené nové album?
Mám ho dokonce z devadesáti procent nahrané. Když se vrátím k vaší první otázce, zásadně jsem nechtěl, aby rok po úspěšném albu Už vyšla jen ta rekapitulační krabice, která "zalepí" určité období. V tuhle chvíli mám devět písniček a zbývá dodělat dvě další. Nechci ještě moc prozrazovat, ale na albu spolupracuji s velmi pozoruhodným mladým muzikantem a s poslední deskou toho nebude mít moc společného. Půjde ještě víc dopředu.
Elektronika nebo živé nástroje?
Nástroje, ale velmi zvláštní výběr i aranže. Jedna písnička je třeba postavená jen na ukulele, ale dojde i na rychlejší věci. Nezbyl tam prostor na banalitu. Texty jsem napsal v jednom krásném odpoledni, všechny na jeden zátah. Z mého pohledu jsou o moc lepší a osobnější než na poslední desce.
A to říkate, že jste líný.
Na druhou stranu je tohle pro mě i nebezpečné. Relativně dlouhou dobu totiž musím čekat na to správné odpoledne, kdy ze mě zase něco vyjde. Pokaždé před novým albem čekám, jestli to ještě půjde. Druhý den po tom krásném odpoledni jsem se bál, jestli to k něčemu vůbec bude. Tři týdny jsem se na ty texty, co jsem napsal, nepodíval. Píšu zásadně v ruce a až když jsme je pak přepisovali do počítače, zjistil jsem, že jsem s nimi spokojený. Bude to jedenáct písniček a vyjdou 11.11. 2011.
Vrátíte se do budoucna i k česky zpívaným deskám?
Věřte, že jsem nad tím často přemýšlel. Až se uvidím s Michalem Horáčkem, rád bych s ním na to téma prohodil pár slov. Stále píše, spolupracuje s různými autory. To naše společné album bylo maximálně úspěšné. Ale zase. Nechtěl bych točit stejnou desku, ale najít novou polohu a podobu. V případě pana Horáčka jsem měl vždycky ojedinělý pocit. Jeho texty stačí jenom přečíst a už jsou to písně.
Richard Müller na festivalu Štěrkovna 2011
Richard Müller s redaktorem MF DNES Honzou Vedralem
Není spíš na čase vzít si také dovolenou, než přemýšlet nad dalším nahráváním?
Nejsem dovolenkový typ. Vzhledem k mým fyzickým disproporcím mě v Chorvatsku na pláži každý obyvatel bývalého Československa ihned pozná. A mě to není příjemné. Jsem rád, když mě poznají jenom na pódiu. Uměl bych si představit leda nějaký dlouhodobější pobyt. Nějaká týdenní nebo desetidenní dovolená, to je pro mě víc vyčerpávající než normální osobní život, který vedu. Trvá mi dlouho, než si někde zvyknu.
Jakobyste si to zase začal užívat, i vypadáte líp, zhubnul jste...
O mojí váze toho bylo napsáno hodně, asi jsem dospěl k závěru, že je potřeba s tím něco udělat. Omezil jsem konzumaci potravin, některým jsem se začal vyhýbat. Chtěl jsem se cítit lépe na pódiu. Jinak je mi v zásadě jedno, jestli jsem tlustý nebo štíhlý.
12. listopadu 2010 |
Oslavy nepojímáte pompézně, ale opět hrajete komornější, akustické koncerty v divadlech. Vyhovuje vám to prostředí víc?
Já mezi tím zas tak nerozlišuji. Teď za sebou máme asi dvacet festivalových koncertů a každý z nich dopadl úžasně. Ale turné Potichu je jiné, hrajeme jiné písničky, ty známé mají jiné aranžmá, víc si s nimi hrajeme. Oproti loňsku navíc přijde jako host i Dan Bárta. Zazpívá několik písniček s mojí kapelou a společně dáme Tlakovú níž. Moc se těším, že uslyším opravdového zpěváka.
Ví se o vás, že nemáte rád večírky a společenské události. Budete padesátku vůbec slavit?
Já nemám nijak zvlášť rád oslavy čehokoliv. Od doby, co se nevěnuji omamným látkám, včetně alkoholu, se ani neumím uvolnit k tomu, abych někde seděl do rána s lidmi, kteří jsou za hranicí střízlivosti a poslouchal úplně nesmyslné řeči.
Takže platí, že jste radši zalezlý doma a posloucháte muziku.
Ano, to je pro mě největší relax. Mám docela dost nosičů a můžu si vybrat jestli mám chuť na Johna Coltrana, Stinga nebo nějaký úplně tvrdý rock, který už neumím ani pojmenovat.
Vy máte rád metal?
No jistě. A hodně moc. Myslím, že moje podstata je rocková. Už od dob Deep Purple. Miluju třeba poslední desku Ozzyho Osbourna nebo Tool. Ale já opravdu poslouchám všechnu dobrou hudbu. A když mi není dobře, je to jedna z mála věcí, co mě z toho dokáže vytáhnout.
Box všech nahrávek Richarda Müllera nese název Všetko
Ale tak daleko, že byste sám točil metalovou desku, to nedošlo.
Já na to nemám hlas. Mohl bych dělat jenom hluboké uááá. Jenže mě se líbí ty vysoké, skřípající hlasy jako má David Coverdale. Můj absolutní idol byl Noddy Holder ze Slade. Dodnes mě mrzí, že se v kapele neudržel alespoň do té naší revoluce, abych ho s nimi mohl vidět naživo. Nedávno jsem ho zahlédl v televizi. A překvapilo mě, jak je to vtipné, má totiž hodně vysoký a přitom chraplavý hlas.
Spousta stárnoucích rockerů říká, že s padesátkou chytli druhý dech a skutečně pak třeba i vyprodávají stadiony. Cítíte něco podobného?
Já budu rád, když mi ten dech vydrží. Takové ambice nemám. Poslední z nerealizovaných tužeb, které mám, by byl koncert na fotbalovém stadionu. Ale myslím, že to není úplně reálné. A když ano, tak hurá.
