Málokterá kapela vykřesá po třiceti letech jiskru původní invence; skupině The Plastic People Of The Universe se to však ve středu v pražské Akropoli podařilo. Lidé rychle zapomněli, že Plastici měli kdysi něco společného s politikou. Akropolí zněla jen a jen poeticky podmanivá hudba a publikum pak vyzývalo kapelu k přídavkům, mezi nimiž se zaskvěla velvetovská klasika Sweet Jane nebo píseň o bílých mochomůrkách, kterou hrávala někdejší Půlnoc, spřízněná s Plastiky především v osobě baskytaristy a zpěváka Milana Hlavsy. Ten věnoval "Muchomůrky" spoluzakladateli Plastiků Michalu Jernekovi, který nedávno náhle zemřel a s nímž se zrovna v den tohoto koncertu bývalí spoluhráči rozloučili. Skupina postavila svůj program na tradičních skladbách, z nichž většina textů patří Egonu Bondymu: Okolo okna, Spofa blues, Prší, prší, Špatná věc nebo aplaudovaná a tajemně vyzývavá skladba Magické noci ("My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví duch sám," zpíval Hlavsa). Novější repertoár připomněli Plastici písněmi Kanárek a Šel pro krev, známými z poslední desky Hovězí porážka. Kapela šla do muziky se zaujetím a nasazením, které pojišťoval bubeník Jan Brabec. Hrál energicky a zároveň velmi jemně, byla to hotová báseň bubnů. Hlavsova baskytara, viola Jiřího Kabeše nebo "létající" saxofon Vratislava Brabence se spojovaly v sametově temných souzvucích, dráždivě bzučících kolem melodií. Plastikovská magičnost si vůbec nepřekážela s muzikantskou rychlostí a snahou kapely hrát přesně tóny, které hudba potřebuje; je to trochu paradoxní, ale pro Plastiky asi příznačné. Domácí rocková muzika je náhle bohatší o čítankově známou kapelu, která dosud vystupovala sporadicky nebo vůbec a jež vlastně působí jako objev sezony: hraje ve výborné formě a má nezaměnitelný profil.
5. října 1998
