RECENZE: Balageovi pogratulovali Eva Burešová, Vojta Dyk i Vilém Čok

Byl to večer pro nostalgiky. V rámci oslav 60. narozenin skladatele a hudebníka Oty Balage se na jenom pódiu sešly mimo jiné kapely Tango, Nová růže, Zikkurat, BSP a vzpomínalo se i na Jesus Christ Superstar.

Narozeninový večer odstartovala skladba Jdeme do hor kapely Tango, v níž Ota Balage svého času hrál na klávesy. Nadšeně aplaudovaný příchod Báry Basikové a první tóny zvěstovaly megahit Souměrná, jednu z nejšťastnějších Balageových skladatelských chvil, přičemž zmínit je nutné i výborný text Jana Sahary Hedla, o jehož pravém významu nemá podle vlastních slov dodnes jasno ani sama interpretka.

Původní klávesovou, novoromanticky vznešenou klávesovou aranž nahradil zvuk symfonického orchestru, který zněl prakticky po celou dobu koncertu. Nestavěl košaté zvukové stěny, spíše decentně podbarvoval atmosféru. Ostatně i celý narozeninový večer se nesl v odlehčeném duchu, na jeho podobně se kromě Balage podílel i režisér Zdeněk Suchý, mimochodem další „relikt“ devadesátek, na které se v průběhu vzpomínalo.

Kromě Souměrné zazněla například ukázka z rockové opery Jesus Christ Superstar, jehož české nastudování v pražské Spirále rovněž neodmyslitelně patří k deváté dekádě. Árie Jesus Must Die se ujali Dan Bárta, Vojta Dyk a Tereza Kopáčková. Do díla skladatele Andrewa Lloyda Webbera se sáhlo ještě jednou, melodii Memory z muzikálu Cats přišla zazpívat Eva Burešová.

A když na pódiu vedle Oty Balage stanuli Vilém Čok, kytarista Petr Roškaňuk a záda jim jistil bubeník František Hönig, skoro se chtělo zamáčknout slzu. Anděl fantazie ještě nevyzněl tak zcela jednoznačně, ale následující Ten stroj seš ty už šlapal ukázkově a po letech znovu potvrdila, jak jedinečným úkazem kapela Nová růže na přelomu 80. a 90. let byla.

Balage 60

70 %

Ota Balage a hosté

O2 universum, Praha

17. května 2022

Ještě zvučnější jméno měl svého času novovlnný Zikkurat, který se k oslavě dostavil rovněž jako připomínka časů, kdy výsostný melodik Ota Balage „pankačil“.

Vilém Čok s nelíčeným překvapením ocenil fanouška, který si na koncert přinesl vinylové album Zikkuratu a pak odstartoval původní verzi písně Na václavským Václaváku, hudebně na hony vzdálenou podobě, kterou ji později vtiskl Pražský výběr.

Dalším silným momentem byl příchod Romana Dragouna. I on svého času zpíval v Jesus Christ Superstar, působil v kapelách Progres 2, Futurum a nyní je na sólové dráze. Společně s Balagem zahrál a zazpíval svou životní zpověď Zdroj, jednu z nejsilnějších skladeb v historii české populární hudby. S hostujícím Michalem Pavlíčkem to byl strhující, přitom hluboce intimní zážitek, který už nic potom nepřekonalo.

Samozřejmě i účast Kamila Střihavky v rámci bloku BSP, tedy Balage, Střihavka, Pavlíček potěšila, méně pak fakt, že pánové nezahráli pro mě nejlepší skladbu z anglicky zpívaného debutu – Will You Go?

I tak to byl povedený, pestrý večer, v němž si každý našel to svoje. Pojítkem byla samozřejmě osoba Oty Balage. S jeho tváří se v médiích nesetkáváme zrovna každý den, ale jeho „šedesátkový“ koncert znovu upozornil, jak důležitou roli v kontextu tuzemské rockové i popové hudby sehrál.