Stačí mu místečko vedle dirigentského stupínku... Jako chameleon se měnil už při svém triumfálním pražském debutu před rokem a půl. V přeplněné Smetanově síni, v níž zasedl i prezident Václav Klaus, si znovu vysloužil mohutné ovace.
Villazón svůj nový program rozdělil na dva tematické celky: do první části zařadil operní árie, z druhé nakonec vypustil původně zařazená čísla z Werthera a Tosky a celou ji věnoval španělským zarzuelám ze svého nejnovějšího alba. Takto upravený program nepostrádal logiku.
Komunikátor tělem duší
Villazón má mocné zbraně, které z něj činí výjimečně komplexního umělce: nádherný temný hlas, výbornou techniku, inteligenci, herecké nadání, temperament a obrovský dar komunikace. Seriózně, bez jakýchkoli manýr podá a odliší každou árii, udělá z ní mikrodrama, které dokáže stupňovat až k drásavosti, přitom vokálně stále ukázněně.
Čistota, jemnost a nesmělá zamilovanost naivního venkovského chlapce zakoukaného do mladé statkářky se zrcadlila v úvodní árii Nemorina z Donizettiho Nápoje lásky. Bouřlivá vášeň naopak planula z vyznání básníka Lenského z Čajkovského Evžena Oněgina – tento výstup z prvního dějství, v němž Lenský vyznává lásku Olze, nezaznívá na koncertech tak často jako Lenského árie před osudovým soubojem.
Villazón se prozpíval doslova až na dřeň duše: žádný div, že takhle prchlivý Lenský nezná v lásce kompromisy a domnělému rivalovi později klidně hodí rukavici. Zase z jiného světa byla árie Rudolfa z Verdiho Luisy Millerové anebo Polyeucta z Gounodovy zapomenuté stejnojmenné opery, oživované příležitostně jen jednou árií římského aristokrata obětujícího se pro křesťanskou víru.
Druhá polovina koncertu, vyhrazená zarzuele, svébytnému španělskému příspěvku do dějin hudebního divadla, by mohla být považována za odlehčenou – koneckonců zarzuela je cosi jako odnož operety. Jenže Villazón, který o přestávce vyměnil černé sako za červené, dokázal, že i k tomuto žánru se dá – a musí – přistupovat seriózně a opravdově. Ukázky z dílny skladatelů Josého Serrana, Reveriana Soutulla, Juana Verta a Pabla Sorozábala přednesl s nemenším zápalem, vážností a dramatickou silou jako árie z klasických oper.
Růže pro dámy
Uzdu svému chytrému komediantství Villazón popustil v přídavcích, ve slavné písni Granada a především v neapolské kanzonetě Funiculi Funicula. Tu navíc přizdobil hereckou etudou u stojanu s notami, kdy předstíral, že se teprve učí.
A pak už přišla záplava květin, před níž se Villazón schovával za dirigenta Daniela Callegariho. Nenuceně rozdával růže dámám v orchestru i v první řadě hlediště a nakonec nabídl rámě houslistce na pozici koncertního mistra a odvedl ji spolu s orchestrem do zákulisí.
Pražská komorní filharmonie poskytla o nic méně, ale také o nic více než standardní doprovod – nevyvarovala se některých nepřesností, třeba v úvodní předehře k Verdiho Síle osudu.
Je báječné, že u nás vůbec můžeme slyšet Villazóna, aspoň na koncertech. Ještě báječnější bude, až ho – spolu s rovnocennými kolegy – uvidíme na jevišti v operní inscenaci. Tam patří celou svou bytostí.
Rolando Villazón
Smetanova síň Obecního domu, Praha. Doprovázela Pražská komorní filharmonie, dirigent Daniele Callegari. Pořádala agentura Panart.
Hodnocení MF DNES: 80%
