Opakuje se to jako mantra prakticky ve všech recenzích. Švédská kapela Opeth před časem prodělala stylový veletoč a počínaje albem Heritage z roku 2011 definitivně opustila deathmetalové vody a začala se profilovat jako progrockové těleso.
Což v praxi znamená, že zpěvák Mikael Akerfeldt přestal chrčet a Opeth se začali ohlížet do sedmdesátých let, ke kapelám jako Yes, Jethro Tull, Genesis, Pink Floyd a podobným. Ne každý fanda byl s touto změnou srozuměn, ortodoxní metalisti mávli rukou a začali si hledat jiné hrdiny, ti otevřenější naopak kvitovali s povděkem, že Opeth nestojí na místě.
Jak se to ale vezme. Těžko říct, co přesně je „progresivního“ na tom, když ve svém původním ranku celkem osobitá kapela začne tak dychtivě a snaživě napodobovat své vzory, až jí z toho vyleze jen jakési žánrové cvičení na dané téma. Je to případ i novinky In Cauda Venenum (ano, latinský název, děláme přece umění), kterou navíc Opeth do světa pustili jako dvojalbum v anglické a švédské verzi. Hudebně jsou přitom obě desky zcela totožné.
I z toho čiší, že Akerfeldt a spol. chtěli za každou cenu stvořit jakési definitivní komplexní dílo, kterým by si postavili pomník. Ambice však byly bohužel výše než skutečné schopnosti kapely. Deska nabízí deset krasodušných, skvěle zahraných, nazvučených a umně vysochaných „kompozic“, kterým ale jaksi chybí srdce a duše.
Na první poslech je vše v naprostém pořádku, frontman pěje jak o život, i nějaký ten slušný melodický motiv se tu a tam vyloupne, ale kdesi vzadu stále hlodá jakási pochybnost o smyslu toho všeho. Zvlášť když desetiskladbová nahrávka trvá téměř sedmdesát minut a Opeth v současné době nejsou tak invenční, aby takovou plochu bezezbytku naplnili pozoruhodnou hudbou.
In Cauda VenenumOpeth |
S přibývající stopáží se vyjeví šablonovitost alba, jako kdyby skupina občas jen automaticky a bezmyšlenkovitě vyplňovala daná schémata a k písním přistupovala jako ke křížovkám. V okamžiku, kdy do sebe všechno na první dobrou zapadne, je hotovo. V pořádku, ale kde je navíc přidaná hodnota?
Alespoň nějaký okamžik, nad nímž by posluchač vydechl úžasem a zkonstatoval, že tohle od Opeth opravdu nečekal. Zkrátka něco, v čem by byli opravdu sví, jedineční, novátorští. Progresivní. Místo toho oprašují zvuk mellotronu jako ze starých desek King Crimson a lepí na něj celkem banální tklivé refrény.
U skutečně progresivně rockových desek vždy platilo, že čím déle je posloucháte, tím víc se vám zadírají pod kůži a nacházíte v nich nové a nové drobnosti a motivy, kterých jste si dříve nevšimli. V případě novinky Opeth je tomu bohužel přesně naopak.
