Soutěž, kterou založil Plácido Domingo roku 1993, patří k nejrenomovanějším na světě, proto je na ni upřena značná pozornost.
O hlavních i dalších cenách letos rozhodovala porota, již tvořili členové nejužšího vedení Metropolitní opery, Lyrické opery Chicago, Královské opery Covent Garden, Bavorské státní opery a jiných předních scén a šéfredaktor prestižního amerického časopisu Opera News.
Rodinu Domingovu zastupovala Plácidova manželka Martha. Sám Domingo porotě vždy předsedá, ale nehlasuje. Těžko si však lze představit, že by někdo prošel bez jeho souhlasu.
Ze čtyřiceti vybraných zpěváků a zpěvaček mezi
Každá soutěž je přirozeně subjektivní, výsledky odrážejí vkus a preference poroty. Každý divák může mít své vlastní – ostatně proto se na Operalii udílí i cena publika. Při poslechu v hledišti se zdálo, že u odborné poroty rozhoduje na prvním místě velký barevný hlas, schopnost efektně, ba někdy až okázale vyjadřovat emoce, jevištní vyzařování, o něco méně pak technická kultivovanost a vyzrálost.
Má to svou logiku: techniku si lze neustále zdokonalovat, charisma však nikoli. To buď je, nebo není. A publikum, které je nutno přitáhnout do divadel, si žádá mocné hlasy, mocné emoce a pokud možno i krásné zjevy. Skrývá se v tom však i riziko – unést hvězdnou tíhu nebývá vždy snadné a po rychlém startu, pokud hlas není řádně usazen, může přijít pád.
Nejsmutnějším případem je asi tenorista Rolando Villazón, který právě před dvaceti lety získal v Operalii druhou cenu i cenu publika. A přes nemalý počet úspěšných sólistů, kteří z Operalie vzešli, i tato soutěž má někdejší laureáty, kteří zapadli.
Jsou ale případy, kdy vše souzní. Letos tento ideál nastal v ženské kategorii. Držitelka první ceny, sopranistka z Guatemaly Adriana Gonzalesová, má nejen krásný, jímavý, spolehlivě vedený hlas s jemnými pianissimy, ale i temperament a dar přirozeně vyjadřovat emoce. Když zpívala árii Julie z Gounodovy opery Romeo a Julie, v níž se hrdinka rozhoduje, zda požít uspávací drogu, byla v každém tónu a gestu pravdivá a jedinečná. Právem získala i první cenu v oboru zarzuela.
Španělský tenorista Xabier Anduaga, jenž zvítězil v mužské kategorii, se slavnou árií z Donizettiho Dcery pluku, v níž musí vytáhnout devět vysokých „céček“, však působil spíš jako sice nezpochybnitelný, ale nezpracovaný přírodní talent, zpívající jednotvárně nahlas, někdy až za hranicí pronikavosti.
Chce-li sympatický mladík, jenž se 9. října představí na koncertě v pražské Novoměstské radnici, dosáhnout úrovně, na níž jsou Juan Diego Flórez, Lawrence Brownlee či Javier Camarena (abychom jmenovali tenoristy, které může znát i naše publikum), což samozřejmě není vyloučeno, bude muset ještě dost pracovat. Víc mu seděla první cena v oboru zarzuela.
Fotogalerie |
Nenápadnější, ale kultivovanější a větším smyslem pro italské bel canto obdařený projev předvedl v jiné Donizettiho opeře, Il duca d’Alba, jihokorejský tenorista Mario Bahg. O některou z cen ho možná připravil převažující kamenný výraz v tváři.
Jiný Jihokorejec, barytonista Gihoon Kim, se nicméně prosadil s efektním podáním árie Gérarda z Giordanovy opery Andrea Chénier a získal druhou cenu. V ženské kategorii si ji odnesla Marie Katajeva, Ruska s barevným sytým mezzosopránem, jež zpívala árii z Rossiniho Popelky. Navíc si ji za svou favoritku vybralo i publikum.
Autorka tohoto komentáře by výše, možná i nejvýše posadila americko-německého kontratenoristu jménem Aryeh Nussbaum Cohen, jenž s velkou grácií a niterností zazpíval árii z Händelovy opery Tolomeo a vysloužil si mezi muži přirozeně krásnou třetí cenu.
Mezi ženami ji získala Švédka Christina Nilssonová za árii z Weberova Oberona. Německého autora (Elsu z Wagnerova Lohengrina) zpívala už jen Felicia Moore z USA, a tak se dalo očekávat, že dostane speciální Cenu Birgit Nilssonové, zohledňující tento repertoár. Předloni si ji mimochodem vyzpíval Čech Boris Prýgl.
Kromě něj Operalii v minulosti okusilo i několik dalších českých pěvců, byť nikdo z nich dosud nezískal první, druhou či třetí cenu. Letošní účastnice Zdislava Bočková ve čtvrtfinále zaujala zvonivým a pohyblivým hláskem i přednesem árie z Mozartovy opery Zaide a z Massenetovy Manon. Prosadit se v semifinále vedle různých hitů s liškou Bystrouškou, jistě zvolenou v nejlepší víře vzdát hold Leoši Janáčkovi na půdě Národního divadla, nejspíš nebylo možné. Každopádně má vykročeno ke světové kariéře, jako ostatně všichni účastníci Operalie.
Zbývá doufat, že některé ze soutěžících uvidíme i v produkcích Národního divadla – aby Operalia kromě pomyslné prestiže měla i nějaký praktický význam pro jeho provoz.
