Od začátku to narozeninový večírek tak úplně nepřipomínalo. Než Olympic během více než dvouhodinového koncertu diváky naladil na nadšenou vlnu, musel s nimi nejprve svést poměrně tuhý souboj.
Koncert zblízka |
Okolní vlivy totiž atmosféře v hale moc nepřály: sektor ke stání pod pódiem byl oproti těm ostatním zaplněný jen ze dvou třetin, na sílu symfonického orchestru si řada lidí v publiku musela chvíli zvykat, protože ne všem písničkám těleso prospělo, a scéna, které dominovala sponzorská "modrá pyramida", také nepatřila mezi strhující. Do haly navíc nedorazil typ fanoušků, kteří řvou štěstím od prvního tónu, ale s reakcemi vyčkávají.
Lidi přišli do pražské O2 areny kvůli hitovým písničkám, a přestože Olympici předvedli o dost víc, právě těmi to nakonec vyhráli. Koncert začal symfonickou směskou z jejich známých melodií, čtveřice pak přišla v bílých košilích a sebevědomě odehrála nový singl My už jiný nebudem. Už v tu chvíli se v souladu s textem písně ukázalo, že to hlavní - muzikantský zápal a sehranost - kapele ani po padesáti letech neschází.
Zlatá edice Olympic v době alba 4 Projděte se historií Olympiku desku po desce. Supraphon vydal remasterovaná alba. |
Petr Janda je navíc jako frontman stále suverénní a skutečně skvěle mu to zpívá. Promluvy mezi písničkami má sice naučené, ale mají hlavu a patu a narozeninový koncert posouvaly dál. Publikum jako by přesto čekalo na pokyn, že se může začít bavit.
Do toho vpadl element, kterého by dnešní Olympic při koncertech potřeboval víc. Jandova dcera Marta přišla zazpívat v duetu písničku Otázky a její krátký výstup poprvé prolomil ledy. Přestože je to balada, svou přítomností a jasnou pobídkou publikum rozvlnila a koncert konečně dostal drajv, který si vzhledem k nasazení muzikantů zasloužil už na začátku.
Prostředkem, jak propojit kapelu s děním na pódiu, jsou při halových koncertech projekce. Přestože měl Olympic za zády úctyhodně velkou obrazovku, vůbec její potenciál nevyužil. Namísto záběrů hudebníků ji plnily kýčovité obrázky na první signální. Turistické záběry z Paříže při Bon soir mademoiselle Paris, východ slunce u Je to tvá vina a podobně.
Kapela i orchestr mohli hrát jako ďas, ale pro publikum v zadních řadách nebo čtvrtém patře muselo být iritující, proč se má místo na hudebníky dívat na minutový záběr na detail kapky vody. Zvlášť když zblízka se toho na scéně dělo docela dost. Pozorovat, jak si koncert užívají členové symfonického orchestru v momentech, kdy nehrají, bylo jedním ze sympatických detailů večera.
Povedený závěr
Koncertu se přes výše uvedené výtky nedá upřít strhující finále. Do posledních pětatřiceti minut kapela nasázela většinu podstatných hitů. Refrén písně Dědečkův duch s kapelou odzpívala poprvé nadšeně celá hala. A nepřestala, protože kapela hrála Osmý den, Dávno, Želvu, Dynamit a tak dále. V Slzách tvý mámy se své velké chvíle dočkal i symfonický orchestr, jehož angažmá dávalo největší smysl právě v baladách.
Povedený závěr dal zapomenout na předchozí chlad a připomněl, v čem je už celá léta hlavní síla Olympiku: v jejich známých písničkách. Když se ještě předtím, než jako druhý přídavek zazněla Jasná zpráva, sedmdesátiletý Petr Janda loučil slovy, že už se s kapelou těší na oslavy šedesátky, nešla jeho řeč do ztracena.
Hodnocení: 70%
