Jejich kapela se dostala lidem pod kůži. I během rozhovoru se v kavárně od vedlejšího stolu zvedli dva neznámí lidé a podali Říhovi ruku se slovy: „Upřímnou soustrast.“
„Jdu po ulici, lidi mě potkávají a každý ví, že umřel Dědek. Basák od Katapultu,“ říká Olda Říha. „Dostávám také maily, přišly jich tisíce. Pětasedmdesát procent lidí mi píše, že s odchodem Dědka zemřelo jejich mládí. Rozumím tomu. Sám jsem si říkal, že moje mládí skončí, až bude po smrti někdo z Rolling Stones.“
O Stounech mluví Olda Říha často, ostatně o Vánocích prý neposlouchají doma koledy, ale „sjíždějí“ staré desky Rolling Stones, jednu po druhé. „Lidi mi taky často píšou,“ pokračuje, „že mají obavu, abych se na to nevykašlal. Bojí se, že už to nikdy neuslyší.“
Od pohřbu baskytaristy Jiřího Šindeláře jeho web stojí, chtěl by fandům poděkovat za maily i za podporu. „Ale zatím nejsem schopen nic napsat. Jsem pořád překvapený z toho, co pro lidi znamenal takovej obyčejnej basák.“ „S Dědkem jsme byli jedno tělo a jedna duše, i když on byl bohém a já spíš praktik. Jak to budu bez parťáka dělat? Vždyť jsem ho měl po boku dvaačtyřicet let. Vlastně jsme měli stejný život. Budou mi chybět jeho fórky, vzpomínky, kecy. Dovedli jsme si pět hodin vyprávět, vzpomínat. A já teď nikoho takového nemám.“ Na stejné vlnové délce byli i s bubeníkem Toljou Kohoutem, se kterým takhle v triu vyvolali fenomén Katapultu a jenž zemřel v roce 2007.
„Dědek“ z Katapultu navždy odešel, loučil se Olympic i Kabát Klidný obřad, velká fotografie a baskytara vystavená u rakve. Tak se rozloučili pozůstalí a přátelé s Jiřím „Dědkem“ Šindelářem, dlouholetým členem skupiny Katapult. Hudebníkově poslední cestě přihlížel zaplněný čechtický kostel na Benešovsku, přišli členové Olympiku i Josef Vojtek ze skupiny Kabát.
Na přelomu 70. a 80. let Katapult rozdělil národ, jak trefně napsal publicista Petr Dorůžka v tehdejším měsíčníku Melodie. Na jedné straně kritika, která kapelu považovala spíš za náhražku dechovky, na druhé straně masa fandů, kteří vyrůstali s písněmi Hlupák váhá, Půlnoční závodní dráha či Někdy příště.
Dvakrát si Katapult, prodávající statisíce desek, odnesl Zlatého slavíka. A zažil také zákazy. „Naše úspěchy jsou vykoupené průšvihy. Loni jsme měli velmi úspěšný umělecký i finanční rok. A je to vykoupené smrtí Dědka,“ říká Olda Říha. „I za to jsme zaplatili. Jak napsal Werich Voskovcovi: Za všechno dobré, co jsme prožili, teď zaplatíme.“
Zpívám příběhy
„Já nezpívám jenom nějaké texty,“ míní Olda Říha. „Já jsem vždycky hledal příběh. Mé životní štěstí bylo, že naše písničky jsou příběhy z obyčejného života. A lidi se s těmi příběhy ztotožnili. Atmosféra, ty emoce byly neuvěřitelné. My jsme zbožňovali emoce. Keith Richards z Rolling Stones jednou řekl: Na rock’n’rollu je nejtěžší přesvědčit chlápky, kteří stojí za mnou, aby se napojili na moje srdce,“ cituje.
„Nic jsme lidem neříkali, ani jsme jim to říkat nemuseli. Jsem opravdu překvapený, co jsme pro ně znamenali,“ připomíná hudebník. Hovoří vášnivě, uhrančivě a své věty často špikuje nepublikovatelnými výrazy. Možná si potřebuje dopřát několik dní klidu a všechno znovu promyslet.
„Ale to já nechci. Já bych potřeboval jít každý večer na pódium a koncertovat. Závidím hercům. Když jim umře někdo z rodiny, herec může jít večer na scénu. Kvůli odpovědnosti a potom – jedině práce ho z toho dostane.“
Celoživotní puberťáci
Olda Říha chce rozhodně pokračovat, hrát dál muziku, kterou dělal s Katapultem. Říká, že on je kytara, hlas a srdce Katapultu. „Já k sobě potřebuju lidi, kteří vyrostli na Katapultu, kteří se učili hrát první tóny na našich písničkách. To nemá nic společného s tím, že dokážete přehrávat stupnice. Muzikanti obvykle hrajou píseň Hlupák váhá takhle,“ vysvětluje Olda Říha, přičemž prstem vyklepává na stůl „rovný“ rytmus a tlumeně zpívá: „Když ti svoje záda štěstí ukáže, náladu máš mizernou...“
„Dědek“ podlehl plicním potížím |
A pak předvede rytmus, který dává písni bluesovější barvu. „Když to umíte opravdu zahrát, tak to vypadá strašně jednoduše. Jde vlastně o to, aby muzikant neukazoval, že toho umí strašně moc. Aby hrál s pokorou,“ dodává hudebník.
Cituje Erika Claptona, který řekl, že místo šedesáti tónů je nejlepší jeden, pokud zazní v pravou chvíli. A jako příklad uvádí také AC/ DC, na jejichž letošním koncertu nechce chybět: „I my s Dědkem jsme si chtěli jenom zahrát rock’n’roll.“
VOJÍN XY HLÁSÍ PŘÍCHOD
Jiří Šindelář v jednom z posledních výroků žertoval, že budou hrát tak dlouho, dokud nepůjdou „z pódia rovnou do penálů“. „Dědek to řekl v Prachaticích. Vyjádřil podstatu našeho života, ke kterému patřila sebeironie a nadsázka. Černý humor, Čtvrtníček. Jednou jsem měl nápad, že na scénu dáme tři rakve. Nasvítíme je, my z nich vylezeme, zahrajeme, pak se do nich vrátíme a odjedeme. Já jsem to fakt chtěl udělat. Jen pro tu legraci. Myslím, že jsme byli celoživotní puberťáci,“ vypráví Říha.
Na jaře si chce vyzkoušet muzikanty, se kterými by pokračoval. „Když na tom byl Dědek špatně, zabrnkal jsem si s nějakými lidmi,“ říká Olda Říha, ale s výběrem parťáků si dá asi na čas. „Odehrajeme nějaké neveřejné koncerty s dvěma kamarády, zatím bez bubnů. To meziobdobí využiju k získávání informací o dobrém bubeníkovi. Postavím za sebe kluky, kteří budou hrát tak, jak bych chtěl já a jak by si přál Dědek. Prostě si uvědomte, že já s Dědkem budu žít do konce života. A až budu pohromadě s novou kapelou, tak se ve zkušebně zeptáme: Jak to ten Dědek hrál? To je moje vize, to je síla, která mě drží. A já se na to i těším.“
