Petr Muk

Petr Muk | foto: Lenka Hatašová Michal SváčekMAFRA

Petr Muk nikdy nepodváděl, tvrdí jeho blízký spolupracovník Karel Deniš

  • 10
Letos v květnu uplyne deset let od smrti zpěváka Petra Muka, frontmana kapel Oceán a Shalom. Jeho památku připomíná kompilační album Sny zůstanou. O jeho pěvecké dráze byla řeč s producentem a hudebním publicistou Karlem Denišem, který stál u všech důležitých okamžiků Mukova hudebního života.

Kdy jste se poprvé setkal s hudbou a hlasem Petra Muka?
S Oceánem a tím pádem i s Petrem jsem se poprvé setkal v roce 1986 na přehlídce amatérských rockových kapel v Českých Budějovicích. A v záplavě těch folk rockových či hardrockových part se zjevila skupina, která byla dramaticky jiná. Tehdy ještě měli kytaru, takže zněli tak trochu jako U2, nebyla to ryze syntezátorová hudba. Viděl jsem je poprvé a byl jsem zcela zaskočen. Viděl jsem kapelu, která měla vynikající písničky, mimořádné texty a úžasného zpěváka. Všechno to drželo hrozně dobře pohromadě. Těm klukům bylo kolem dvaceti a bylo fantastické, jak propracovanou muziku hráli. Pak odešel kytarista, přišel druhý klávesák Dušan Vozáry a Oceán se posunul k elektronice a synthrocku.
Petr Hons jim psal zvláštní texty, občas málo srozumitelné, ale velmi originální a poutavé s ukrytým posláním, které jste si museli najít. Bratři Vozáryové skvěle pracovali s rytmikou a aranžemi, Petr Kučera měl skvostné melodické nápady a Petr Muk to všechno korunoval spoluautorstvím písní i nezaměnitelnými vokálními linkami.A s touhle hudbou se silným duchovním nábojem, se stali mainstreamovými hvězdami a prodávali statisíce desek. Aniž se nějak přizpůsobovali obecnému vkusu.

Kompilační album Sny zůstanou velmi dobře dokumentuje, jak Petrova kariéra postupovala v jakýchsi blocích.
Bylo fascinující, že když přišel Shalom, mnozí oceánští se ošívali, že to je zrada. Že Oceán bylo to jediné správné, Shalom že už jde moc po povrchu, že to jsou moc „písničky“ a podobně. Skončil Shalom, vyšla první Petrova sólová deska, hodně kytarová a dnes zpětně doceněná. Tu oceánisti také odmítli, shalomští krčili rameny, jakože už tam není to, co je bavilo na Shalomu. Petr Muk si ale i napotřetí dokázal získat zcela nové publikum a teď se mi zdá, že se to všechno propojuje. Jak s námi není, srovnáte si v hlavě, co vlastně znamenal v našich životech. Po dobu pětadvaceti let, protože jeho velká kariéra začala v onom roce 1986 a bohužel skončila 2010. Ale on se v téhle zlomové fázi kdysi už jednou ocitl, což se málo ví. Začátkem 80. let zpíval v punkové kapele Dural, kterou rozehnali estébáci, a potom natočil ve spolupráci s Miroslavem Vodrážkou několik silně alternativních skladeb. A pak už nastoupil značně odlišný syntezátorový Oceán, Shalom a tak dále. Musel se tak několikrát za život vyrovnat s tím, že se nová fáze jeho tvorby odřízla od té předchozí. On to ale všechno propojil tím, že ty věci myslel vážně. Nebyl to kalkul.

Jeho sólová kariéra se nicméně zpochybňovala, říkalo se, stojí na coververzích, na muzikálech, estrádách a podobně.
A tady se pojďme zarazit. Petr nikdy nenatočil coververzi, ke které by neměl vztah. Nikdy se k tomu neuchýlil během propadu kariéry, aby si nahnal nové publikum. Bon soir, mademoiselle Paris byla zapomenutá olympická písnička, kterou se Shalomem oprášil a zpopularizoval. Petr Janda pak dával k lepšímu, jak za ním po koncertech chodili lidi a ptali se ho, jestli má zapotřebí přebírat písničky Petra Muka.To samé Stín katedrál – to byla šťastná náhoda. Společně s Míšou Klímkovou, s níž Petr tehdy žil, si ji pořád zpívali na cestách. A zpívali si ji tak dlouho, až ji natočili. Jen tak, pro radost.
V případě Zrcadla od Karla Černocha to byla vzpomínka na Petrovu o devět let starší sestru, která si ráda pouštěla hudbu 60. let.Když je řeč o muzikálech, měl hodně nabídek, ale skoro všechny odmítal. První, do kterého šel, byl výraz přátelství k Báře Basikové, která rozjížděla Rusalku. Druhým byla Johanka z Arku, kterou napsali Ondřej Soukup s Gábinou Osvaldovou a režíroval Jozef Bednárik, další přátelé. Pak měl už hlavní roli v Galileovi Janka Ledeckého, zpíval i Leonarda da Vinciho v Moně Lise Bohouše Josefa a ještě předtím rabiho Löwa v Golemovi Karla Svobody, což bylo přesně jeho téma. On celý život hledal vztah k víře, až skončil u židovství, což je třeba taky zmínit. Z jeho strany to opět bylo upřímné, ani tady nepodváděl.

Co přesně zapříčinilo jeho předčasný odchod?
Jednou ze zásadních věcí byla jeho choroba. Když jsem se s ním seznámil, pochopil jsem, že ty smutky a deprese jsou velmi intenzivní. Snažili jsme se mu pomoct, ale úplně blbě. Vyprávěli jsme mu veselé historky, zkoušeli ho někam vytáhnout na výlety, prostě ho rozptýlit. Mysleli jsme, že to půjde, ale pochopitelně nešlo. Protože to nebylo v tom, že by byl přehnaně umělecky melancholický, ale trpěl maniodepresemi. Bojoval s tím, vyhledal lékaře, ale skutečně mu léčba začala pomáhat až tři čtyři roky před smrtí. Navíc moc nedodržoval přísný životní režim, tedy spát pravidelně, moc necestovat, nestresovat se, což v případě, že jste populární zpěvák dost dobře nejde. Měl také svoje libůstky, rád zašel na pivo, na víno, což se moc neslučuje s medikací.
K jeho smrti – spekulovalo se o sebevraždě, čemuž nevěřím, byť předtím takový pokus byl. Podle mě se stalo to, co se objevilo v oficiální verzi policie. Prostě přišel nad ránem domů, měl naloženo, protože předtím byl na Kiss, které měl rád, navíc pak šel zapít vítězství našich hokejistů. Doma, jak bylo jeho zvykem, vyplenil ledničku, ještě k tomu něco popil, lehl si na gauč, že se bude dívat na televizi. A stalo se to, co se stalo – přirozené reflexy byly oslabené, natrávené skočilo do plic.

Jak by to s ním bylo dál, kdyby stále žil?
Podívejte, zemřel v pětačtyřiceti. Čili příliš starý na to, aby zaujal teens, a příliš mladý na to, aby byl retro. Ale návrat ke kytarovějšímu zvuku, který předvedl na své poslední řadové desce, ho mohl vrátit zpět k dospělému mužskému publiku. Protože jeho sólová dráha byla do té doby spjatá především s ženami. Já jsem pracovně často chodíval na jeho koncerty a vídal tam pravidelně tenhle obrázek: dvojice, kterou tvoří natěšená dáma a její zprvu načuřený partner. A také to, jak v průběhu koncertu muž postupně roztává, protože se mu dostává docela svižné kytarové muziky, a když přišlo Zrcadlo, skákal nadšeně stejně jako žena. Další potenciál Petr určitě měl, ale jak by se jeho kariéra vyvíjela, je samozřejmě těžké říct. On byl albový člověk, dbal na dramaturgii desek, neuměl skládat dva hity plus deset vycpávek. Ale myslím, že jeho talent by si i s dnešní uchvátanou klipovou dobou poradil.