Pip Brown na to nebyla vždycky sama. Bývaly časy, kdy figurovala jako polovina australských Teenager, které byste si snadno mohli splést s francouzskými The Teenagers. Našemu fotoeditorovi se to povedlo hned dvakrát. Vedle jména tomu totiž nahrával i shodný pubertálně melancholický koncept a osmdesátkový feel. Pak ale tahle bloncka, co má na hrudi věčně nějakého koně nebo kočku nebo vlka nebo slona, hubenému parťákovi Nickovi zamávala a zkusila to na vlastní triko.
Jako ukázkové dítě 80. let jméno ukradla slavné romantické pohádce s Michelle Pfeiffer, ale co se možné záměny týče, moc si nepomohla. Teď si ji pro změnu pletou s kanadskými indie nudaři Ladyhawk nebo dublinským tanečním projektem Adeyhawke. Než se ale rok 2008 dohrabe ke konci, mělo by být definitivně jasné, kdo je tady hvězda.
Začalo to singly Back Of The Van a hlavně Paris Is Burning, oslavou města nad Seinou, viděného skrz fosforeskující mlhu na tanečním parketu. Koncem září pak vyšlo album Ladyhawke, ze kterého byli na Popjustice.com tak vydření, že čtenářům místo recenze poradili, aby si vytvořili speciální kasičku a kolik do ní mají denně ukládat, aby si mohli v den vydání desku koupit na iTunes a nemuseli ji krást. Zcela pochopitelně na tom má zásluhu i Modular, australský Jágr mezi labely, který Ladyhawke vzal pod svá křídla i hlad, který je momentálně v Británii po všem, co podepíše.
"Já myslím, že to chce jediné: výraznou basu a pak smutné nebo veselé akordy," říká o svém receptu na úspěch Pip. "Přesně takhle se totiž hudba dělala v osmdesátkách a funguje to dodnes."
