Touto metodou vzniklo i právě vydané album Room Service. Poslední dva roky prožil víceméně na turné a trávil, jak sám říká, mnoho hodin neužitečně - nudou v hotelovém pokoji: "Na takových šňůrách je muzikant kreativní jen ty dvě hodiny, co je na pódiu."
Jeho zvukový technik proto postavil malé nahrávací studio, které se vešlo do dvou kufrů. A tak si Adams mohl buď v pokoji, nebo na zvukové zkoušce nahrávat nové snímky. Mezi místy, kde točil, je mimo jiné uveden i hotel, ve kterém bydlel v době svého pražského koncertu v dubnu 2003.
Tyto snímky pak použil jako hrubý základ pro definitivní verze, které nahrál v profesionálním studiu. Nevýhodou takového postupu je inspirace. Už dřív se říkávalo, že rockoví muzikanti po svém třetím albu znají ze života jen hotelové pokoje a o ničem jiném nezpívají.
To je i současný Adamsův problém. Stává se tulákem po hvězdách, který v šedi hotelových komnat těží ze vzpomínek z dětství, z toho, co četl, nebo z vlastní fantazie. Nepřekvapí, že mnoho nových písní má v sobě zafixována témata nebo motivy cesty nebo má v sobě energii pohybu.
Hledání nápadů
Adamsova deska se od jeho snímků z devadesátých let liší tím, že tolik netěží ze silných pomalých skladeb, jako byla ústřední melodie z Robina Hooda Everything I Do (I Do It For You) nebo půl tuctu dalších, které po ní následovaly. Ne že by třeba Flying byla špatná skladba.
Je to silná melodická balada s jemnými irskými názvuky, bude z ní velký hit, ale chybí jí vášeň a průraznost nejslavnějších Adamsových songů. Trochu připomíná balady Roda Stewarta z druhé poloviny sedmdesátých let.
Je příkladem kompoziční metody, kterou dnes rockoví muzikanti používají. Skladatel nahrává každou chvíli, kdy si jen tak pro sebe brnká na kytaře. Po určité době se k snímku vrátí a snaží se najít zajímavý nápad. Adams tvrdí, že téma k Flying ho napadlo před dvěma roky v době práce na hudbě k animovanému filmu Spirit: The Stallion Of Cimarron, ale ztratilo se mezi desítkami jiných.
Teprve později při přehrávání svých "zvukových poznámek" Adams asi patnáctivteřinové téma našel. Hotovou píseň pak nazpíval v hotelovém pokoji bezprostředně po jednom koncertě ve Španělsku. "Byl jsem dokonale rozezpívaný a hlas měl tu správnou barvu."
Adams na své desce ukazuje, že práce dnešní světové špičky už nemá nic společného s bohémstvím prvních rockových generací. Je to kontinuální proces skládání a komponování, úmorná práce, při níž se dbá na to, aby ani drobek nespadl pod stůl. Stále více se také propojuje komponování a nahrávání.
Je otázka, zda Room Service naplňuje to, co od pětačtyřicetiletého Adamse jeho příznivci očekávají. Není to tak uřvaná a energická deska s jednoduchým rytmickým základem, jak bývalo dříve zvykem. Úbytek agresivity nahradil zpěvák springsteenovským vypravěčským stylem. A tak chce pokračovat i nadále. Chystá akustické album: "Budu to jen já a harmonika."
Začínal jako bubeník
Ve střední generaci pop hvězd zabírá kanadský zpěvák Bryan Adams velmi vážené místo. Nejen kvůli víc než 40 milionům prodaných desek. Je jedním z těch, kdo vytvořili řízný styl na hranicích popu a rocku, postavený na výrazném, chraplavém hlase a vášnivém projevu.
Už pětadvacet let je neodmyslitelnou součástí moderního pop rocku. I když si ve své koncertní kapele sám hraje na baskytaru, začínal jako bubeník. Dnes má na kontě třicítku skladeb, které obletěly svět. Jedna z nich, ústřední píseň z filmu Tři mušketýři, se prý zanedlouho objeví i jako součást připravovaného muzikálu Michala Davida.
Adams má velký smysl pro melodii. Není divu, že ho proslavily pomalé balady. Ta nejslavnější, Everything I Do (I Do It For You) z filmu o zbojníku Robinu Hoodovi, je možná vůbec nejznámější písní první poloviny devadesátých let. V Británii s ní vedl žebříčky neuvěřitelných 16 týdnů.
Adams marnotratně rozdává některé své nejlepší písně jiným zpěvákům. Z jeho darů se těšil Joe Cocker, Tina Turnerová, Bonnie Raittová a další. S mnohými z nich si své písně s chutí zazpíval. Nechyběl mezi nimi ani velký tenorista Luciano Pavarotti.
 Kanadský rocker Bryan Adams |
