RECENZE: I pro album Jamese Harriese platí, že méně je někdy více

S každým novým počinem britský muzikant James Harries umí překvapit. Album Until The Sky Bends Down není výjimkou.

James Harries | foto: Markéta Bendová

James Harries

Když se na české scéně – neboť Prahu má za útočiště drahnou řádku let, byť je přesnější nazvat jej světoobčanem – James Harries objevil, kvůli spolupráci s Emilem Viklickým mu novináři dali folk-jazzovou nálepku. Poté přeřadil s anglickými muzikanty na folkrock, do toho se stihl etablovat jako autor filmové muziky. Dokonce i ke snímku s tak ryze českou tematikou, jako byly Lidice.

Dosavadní korunu svému snažení nasadil v roce 2013 světově unikátním albem Voice Memos, které natočil v různých prostředích na mobilní telefon. Z žádného projektu se nevytrácel jeho osobitý autorský talent ani výborný zpěv.

Until The Sky Bends Down

75 %

James Harries

Tranzistor, 2015

Novinka Until The Sky Bends Down je zase jiná. „Moje poslední dvě nahrávky byly v podstatě živé, a tak jsem se těšil na studiovou práci s velkou kapelou a producentem,“ nechal se písničkář slyšet. Tenhle plán si nicméně splnil jen na polovině alba. Té první.

Už u vstupní písně Salvation možná posluchače, který Harriese zná, ale na nové album není připraven, zaskočí to, čemu se říkávalo „les smyčců“. A třeba taková Shooting Star by se svým popovým potenciálem mohla od rána do večera hrát ve slušném mainstreamovém rádiu, kdybychom takové měli.

James Harries

Mezi muzikanty, které Harries s irským producentem Paulem Bellem přizvali, se objevují leckteré zdejší instrumentální hvězdy typu kytaristy Josefa Štěpánka nebo klávesisty Viliama Béreše. Písničky jako takové jsou jedna lepší než druhá, Harries skvěle zpívá, jen toho medu je místy přece jen trochu moc.

A tak pro ty, kteří se radši nechají očarovat skoro až simonovskou křehkostí sólového Harriese, je tu druhá strana. Jakkoli i na CD označena jako „béčko“, je silnější.