Ačkoliv se snaží dělat mrtvého brouka a s veřejností téměř nekomunikuje (webové stránky, které si spravuje sám a tudíž na nich uveřejňuje jen to, co sám chce, jsou jen zástěrkou), jako písničkář by musel být tvrdý jako diamant, aby mu do písniček dění, týkající se jeho osoby, neproniklo.
Hlavní nálože
V tomto smyslu jsou na albu, které bylo natočeno ve druhé polovině letošního ledna živě při ostravských koncertech, zásadní čtyři písně, které jsou jakousi osou, kolem které se točí zbývajících jedenáct položek.
Jednu z největších "náloží" dostává posluchač hned na samotný úvod. V písni Já si to pamatuju znějí dokonce obraty jako "já o tom něco vím − zasrané StB". Nejde ale o reflexi či "vysvětlení", na které část Nohavicových fanoušků stále marně čeká, nýbrž popis písničkářovy paranoie. A je na každém posluchači, aby si ujasnil, zda oprávněné, či nikoli.
Každopádně si za ni ale do značné míry může Nohavica sám. Ne svým někdejším takzvaným "selháním", za to jej může soudit jen ten, kdo ve stejné zkoušce tehdy obstál, ale právě svým současným postojem ke "kostlivci vypadlému ze skříně".
Obecnou myšlenkou této písně je, že se "to všechno zase vrátilo" (rozuměj: metody známé z minulého režimu). Jak ale rozumět verši, že "zákazy (jsou) zase tady"? Nohavicovi opravdu někdo zakazuje hrát, vydávat, říkat si, co chce? A tohle mu ty stovky a tisíce oddaných fanoušků skutečně baští?
Ano, jistě lze chápat Nohavicovo znechucení tím, co je na seriózní psaní o jeho osobě (které on sám ovšem za seriózní nejspíš nepovažuje, sám se ostatně otírá o Lidové noviny) nabaleno − a to jsou výrony špíny, které pravidelně následují po jakémkoli článku zejména v diskusích na internetových portálech.
Právě o tom je působivý a zjevně prožitý text písně On se oběsil. Zde ovšem ukřivděnost ustupuje částečně vzdoru, zejména ale jakési temné ironii, která Nohavicovi sluší − a není to v jeho tvorbě příliš obvyklá parketa.
"Jsem příliš starý na to, abych věřil v revoluci," začíná závěrečnou píseň za doprovodu klavíru jednoho ze dvou hostí své nahrávky Dalibora Cidlinského jr. Píseň Mám jizvu na rtu je další "zpovědí" alba, jakýmsi smířením, účtováním. Uvědoměním si, že přese všechno mu během života po boku stál anděl. Pozitivní pohled − to je to, co Nohavicovi fanoušci na závěr alba nepochybně ocení.
S Krylem raději opatrně
Potud tři ze zásadních čtyř písní alba − ty, které lze, ať už vcelku, nebo jen jejich části, přijmout. Zbývá čtvrtá: Co se to stalo, bratříčku. Tou zřejmě Nohavica chtěl záměrně "pozlobit", píchnout do vosího hnízda. Takové míry nevkusu by totiž snad jinak nebyl schopen.
Jak především název, ale i další meziřádkové odkazy napovídají, jde o jakési oslovení Karla Kryla a vyjádření pomyslně společné deziluze (která byla, jak víme, pro poslední léta Karla Kryla příznačná): "někdo nás podved, bratříčku/možná ten pán tam na náměstí". Snad ani není třeba více komentovat, že Nohavica by s Krylovou osobou měl zacházet velmi opatrně.
Vysockij i Beethoven
Kromě těchto čtyř písní přináší album Ikarus celkem typický nohavicovský repertoár, ve kterém nechybí podobenství (Noe), osobitý pohled na společnost (Ježíšek) i mezilidské vztahy (Vysockého Píseň o příteli), milostné hříčky, které písničkář stále tak dobře umí (Pro Martinu, Ostravian Pie), hezká je i Ona je na mě zlá − sympatická drzůstka, v níž Nohavica otextoval Beethovenovu hudbu.
Protože se jedná o záznamy z Nohavicových sólových koncertů, doprovod se omezuje na písničkářovu sice účelnou, nezaměnitelně vystavěnou, ale přece jen dnes už trochu oposlouchanou kytaru. Oživujícím prvkem jsou tak kromě Cidlinského klavíru v závěrečné písni také dva vstupy vynikajícího Michala Žáčka: v Ježíškovi se saxofonem a v Ona je na mě zlá s flétnou.
Je škoda, že (alespoň v současné době) Nohavica rezignuje na spolupráci s muzikantskými kolegy, kteří tolik pozdvihli jeho alba z 90. let. Zda je na vině písničkářem nyní vyznávaná filozofie "do it yourself", nebo něco jiného − těžko říci. Mnohým novým písním by ale bohatší aranžmá rozhodně slušelo.
Albem Ikarus splnil Nohavica "společenské zadání". Takzvaně se "vyjádřil" (byť asi ne tak, jak by možná někteří stále ještě s − zřejmě marnou − nadějí čekali) a přidal pár zdařilých, byť předchozí tvorbu nijak nepřesahujících písní.
A co teď bude následovat? Ti, pro něž je guru, jej budou uctívat ještě víc, těm, kteří jej z jakéhokoli důvodu nenávidí, dá další hůl do ruky a ti, kteří už rezignovali, jej budou míjet z ještě větší dálky.
Jaromír Nohavica: Ikarus
vlastním nákladem, čas 43:28
Hodnocení iDNES.cz: 60 %
