Není to žádná nová myšlenka. S tvrzením, že Nickelback zabíjejí rokenrol, protože lidi přijali za své, že se takhle průměrná skupina může stát největší rockovou kapelou současnosti, přišli před časem členové inovativních a vlivných Black Keys. Pražská premiéra Nickelback potvrdila, že to od nich nebyl jen bonmot. Tady je deset konkrétních důkazů.
1. Jako předkapelu si vybrali Skillet
Muselo dát velkou práci vybrat na turné někoho tak zoufalého. Ale povedlo se: v tupě tvrdém rocku Skillet vynikal uječený frontman bez charismatu, a to zvláště v duetech s falešně zpívající bubenicí. Do toho si přidejte vložky s bíle oblečenými Asiaty hrajícími na housle nepravděpodobné kompozice. A to, že tuto hudbu, která děsí už jen v představě, zpěvák Nickelback později na pódiu popsal slovem "cool". Ne, tohle opravdu nebylo ani náhodou "cool".
2. Každá druhá písnička zněla stejně
Naživo se naplno projevilo, že písničky Nickelback jsou protkané všemi rokenrolovými klišé použitými tím nejpředvídatelnějším způsobem. Mají dva módy: nářez a balada. Jednou chtějí "zatopit pod kotlem" a za minutu se kýčovitě dojímají nad fotkami ze střední. Právě neinspirativním sázením na jistotu a povšechností kapela styl, který chce hrát, zabíjí. Nuda je v rocku zakázané slovo.
3. Scénky s pitím panáka
Jako důkaz "rockerství" si Nickelback několikrát za koncert nechali od svého bedňáka okázale přinést panáka. Jeho vypití frontman Chad Kroeger vždy náležitě uvedl a komentoval, jakoby se právě chystal minimálně přistát na Měsíci. V odéru tak skutečné rebélie mohl mít člověk obavy, aby z toho kvůli chlastu neskončil podobně jako hrdinové seriálu Beverly Hills 90210 na půl roku na odvykačce.
4. Rockerství písně Rockstar
Konkrétně se to projevilo před písní Rockstar, kterou Kroeger uvedl slovy: "Ale před touhle se musíme vážně napít". Načež následoval otravný popový cajdák postavený na akustické kytaře. Stejně jako po zbytek koncertu při něm kapela zůstala statická.
5. Refrén písně We Must Stand Together
Patrně šlo o překonání hranic nemožného, ale refrénové "jéjijéjijéjije" v latino nádechu bylo naživo skutečně ještě příšernější než z nahrávky.
6. Zařadili plonkové bubenické sólo
Devadesát devět procent bubenických sól na devadesáti devíti procentech rockových koncertů zní příšerně a je to ztráta času. Nickelback u tohoto důkazu prostě nemohli chybět.
7. Bezduchá verze Saturday Night Alright for Fighting
Uřvaná verze slavné a v originále skvělé skladby Eltona Johna coby první přídavek byl nejpádnější důkaz, že Nickelback vůbec netuší, co je to dynamika a že rokenrol neznamená jen do toho tupě mlátit.
8. Nehráli tu věc ze Spidermana
Jasně, písnička Hero není podepsaná Nickelback a ne, že by to výsledku nějak zvlášť pomohlo. Ale takhle zůstala jediným skutečně zapamatovatelným momentem celého koncertu v rámci "hitového turné" až závěrečná How You Remind Me.
9. Jejich historky neměly pointu
"Příště, až budeme v Praze, tak nás provedeš," navazoval Kroeger kontakt s jedním z fanoušků v první řadě, který mu odpověděl, že "cheers" se řekne na zdraví. "Ukážeš mi ten nejhorší bar a řekneš, ať tam nechodím, protože tam se pije až do rána. A jen co se otočíš, uvidíš, jak si to tam sypu." Eh... jasně, Chade.
10. Jejich výzva: Ukažte paroháče a skákejte!
Opravdu se dá jakákoliv kapela, která k tomuhle musí svoje publikum vyzvat před poslední přídavkem nazvaným Burn It to the Ground, brát vážně?
A co hůř: Nickelback se tu líbilo a slíbili, že se do Prahy určitě vrátí.
