První festivalový den do sebe všechno zapadlo s téměř slyšitelným lahodně kovovým zacvaknutím. Krásné počasí, nebe bez mráčku, radostná atmosféra setkávání se s lidmi, které jste už hodnou dobu neviděli, ale tak nějak jste si byli jistí, že někde v davu budou, protože Nick Cave...
Procházka areálem, tu postát, onde poklábosit, zdvořile odmítnout nabízený destilát, neboť v třicetistupňovém parnu by se vysokooktanovým nápojem osvěžoval jen hodně velký odvážlivec, a pozvolna se přesunout k hlavní Metronome Stage, kde zrovna začínala Mňága a Žďorp.
Všichni tuhle kapelu známe jak své boty a stejně se při jejím vystoupení neubráníme pobavenému úsměvu. Jsou to pánové v letech, ale přesto Petr Fiala na pódiu dovádí jak praštěný puberťák, kterému někdo vrazil do ruky mikrofon a vystrčil před lidi.
Vyhazuje do vzduchu tamburínu, legračně nemotorně poskakuje a mezi písničkami trousí fórky na hranici infantility. Nejlepší na tom ale je, že to stále nějakým způsobem funguje. Mňága má pořád to „chlapecké“ kouzlo jako v dobách, když se prokopávala ven a poprvé skepticky konstatovala, že svět je jenom hodinový hotel.
Režisér Petr Zelenka (v areálu rovněž přítomen, promítal se zde jeho film Rok ďábla) udělal před lety moc dobře, že se rozhodl natočit film právě s touhle kapelou. Neboť to zvláštní charisma, kterým si získala takovou popularitu, stále funguje. Jsou to vlastně obyčejné písničky hrané obyčejnými postaršími chlápky. Ale zaposlouchejte se do nich znovu – taky v nich vidíte svůj život jako na dlani?
Zatímco hoši z Valmezu hladili, Nick Cave drásal. Trhal krvavé květy a házel je do lidí. Kázal, plakal, smál se, rozpoutal souboj dobra se zlem. Spínal ruce k nebesům, ale nohy mu svazovali démoni. Šel do toho naplno hned úvodní Get Ready For Love, strhující nasazení nepolevilo ani v There She Goes My Beautiful World a první vrchol večera nastal při From Her To Eternity ze stejnojmenného alba z roku 1994.
Dunivá, sugestivní a znepokojivá skladba zněla, jako kdyby ji Cave napsal včera. Bouřlivé emoce, doposud jen tušené, začaly tryskat na povrch. Cave se odpoutával od zvuku kapely The Bad Seeds, mimochodem skvěle sehrané, doplněné gospelovým pěveckým triem a poháněné energií všech zúčastněných, zejména úřadujícího šamana Warrena Ellise. Nechal se vést jen rytmem a věnoval se oddaným pod pódiem. Kázání na hoře... Pojďte a poslyšte má slova.
A dav lačně lapal nejen slova, ale i ruce svého „mesiáše“. Je to fascinující představení, publikum jako by opravdu věřilo, že z něj Nick Cave sejme všechny hříchy a bolest. On si to uvědomuje, chce to pro ně udělat, zároveň ho to trýzní a rozdírá. Je v tom ohromný svár i energie. Sebevzhlíživost i sebepohrdání. Okázalost versus ponor do svého nitra. Je to Cave zcela obnažený, s bolestí v duši, kterou je možné částečně zamaskovat, ale už ne zcela vyléčit.
Metronome PragueNick Cave and The Bad Seeds Výstavitště Praha Holešovice 23. června 2022 |
„Cry, cry, cry...boom, boom, boom...just breathe, just breathe, just breathe...“. Horečná mantra večera, kterou opakoval v několika písních a kterou věnoval všem přítomným.
To už bylo napojení absolutní a mrazení v zádech nepolevovalo. O Children, na kterou si tak působivě v první části filmových Relikvií smrti zatančili Harry Potter a Hermiona Grangerová, hypnotická Tupelo nebo vybuchující Red Right Hand, kde kovové údery perkusí zněly jako zvony oznamující poslední soud. Plíživě vygradované inferno The Mercy Seat, po němž nemohli následovat nic jiného než konejšivý The Ship Song. Jinak by publikum rozervalo „svého“ Nicka na kusy.
Byl to znamenitý koncert hlavně díky tomu, že to nebyl jen další koncert letoška. Proto má možná Nick Cave v Česku tak oddanou fanouškovskou základnu, protože dokáže zdánlivě ateistickému národu zprostředkovat silný očistný duchovní prožitek tak, aby mu porozuměl, přijal ho.
A proložit ho sebeironií a sarkastickým humorem, což je kombinace, která vystihuje tuzemským přístup nejen ke spiritualitě, ale obecně k životu. A k tomu všemu zahraje fantastickou muziku.
