Ukázky z celého CD najdete v audiogalerii.
Vždyť muzika se pohybuje mezi spoustou nálad i stylů. Lidé si ji budou moci poslechnout od 10. října, kdy album přijde na trh.
Dnes je skoro módní, že řada muzikantů nahrává v Americe. Jak to bylo s vámi?
Dusilová: To je skvělé, že ty možnosti tu jsou. Do Ameriky jsme s kytaristou Martinem Ledvinou vyjeli za osobní zkušeností, abychom se hudebně posunuli dál, a vyřešili si nějaké věci, co se kolem nás děly. Hudba je pro mě odrazem toho, co prožívám. Sbíráme nápady, kudy jezdíme a z toho, jak žijeme a kterými lidmi se obklopujeme. Kdybychom byli v Číně, budeme hrát třeba s Číňany. Deska nebyla závislá na tom, že musela vzniknout v Americe. Přišlo to k nám samo.
Ledvina: A najednou se všichni začali divit, že točíme desku v Americe.
Americký jazzový pianista a producent Ben Yonas se sám nabídl, že by chtěl dělat album?
Dusilová: Přišel se podívat na koncert, naše hudba se mu líbila. Poslechl si mou předchozí desku. Když jsem mu oznámila, že mám smlouvu s firmou Universal, řekl, že je to super a měli bychom spolu něco natočit.
Pomohla Amerika tomu, jaké má album zvuk?
Dusilová: Já myslím, že ano. V Yonasově studiu v San Francisku krásně umějí natočit přirozené, akustické zvuky.
Ledvina: Přispěli k tomu i muzikanti, kteří s námi v Americe hráli a samozřejmě prostředí.
Radikálnější názor, určitá nespokojenost s životem byla slyšet z vaší předchozí rockové desky. Dá se říci, že nyní se vaše muzika přehoupla do klidnějších nebo smířlivějších tónů?
Dusilová: Určitě. Je to zklidnění. Když se člověk trochu zbaví elektrifikované hudby, čistý akustický zvuk ho začne nutit, aby se zabýval jemnějšími nuancemi. I emocemi. Baví mě zvládnout akustickou kytaru a mám větší prožitek ze zpěvu. Ráda si hraju s dynamikou. Takhle mě zpívání hodně baví.
Dostane člověk v Americe jinou energii, která ho posune dál?
Ledvina: Spousta písniček vznikla na základě situace, že jsme s Lenkou koncertovali jen se dvěma kytarami. Basa, bicí a další nástroje jsou jako nadstavba. Chtěli jsme, aby každá píseň, která na desce zazní, byla hratelná se dvěma kytarami. Aby už sama o sobě dávala smysl.
Takže jste všechny písně jste prověřili v klubech v Americe?
Dusilová: Víceméně ano. Kromě toho, že jsme začali hrát s Martinem Ledvinou v akustickém duu, tak jsem předtím v roce 2003 spolupracovala s divadlem Continuo na programu Kratochvílení. Během té doby vznikly tři písně, které jsou taktéž na desce. I tyto věci jsme pak hráli s Martinem na koncertech. Vznikl program, který jsme si poskládali ze tří světů. Ten první, ve kterém lze vytvářet obrazy na základě vlastní fantazie, byl beze slov. Sem patří píseň Mezi světy, mně připomínající sanfranciskou atmosféru. Další dva hudební světy ohraničuje angličtina a čeština.
Vy jste kdysi zpívala i trampské songy. Po letech se do té písničkářské pozice jakoby vracíte, ovšem s jiným zvukem a s americkou zkušeností?
Dusilová: Jednu dobu jsem se za trampské kotlíkářství hrozně styděla, ale když jsme na sebe s Martinem narazili, najednou v nás ty kotlíky začaly cinkat. Mám jednu kamarádku, která poslouchá tvrdou hudbu. Úplně se zhrozila, že prý hrajeme country. Nehrajte to, prosila.
Objevili Američané něco nového ve vás, viděla jste se v jejich očích jinak?
Dusilová: Já jsem si potřebovala potvrdit, jestli má vůbec cenu dělat hudbu. Zpětné vazby, které dostávám doma, nejsou tak ani tak. Nikdo nepřišel s ničím konstruktivním. Zdálo se mi, že zdejší negativní kritiky nenaznačí člověku, kde může být jeho silnější stránka.
Ledvina: Při koncertech byli lidi soustředění na to, co děláme, užívali si tu hudební dynamiku. Mohli jsme jít až na samou hranici slyšitelnosti, já s kytarou, Lenka se zpěvem. Lidi tam stále byli, jakoby nám rozuměli. Někdy byli vřelí, ale skoro vždycky pozorní. To se nám zde ZAS TAK často nestávalo. Tady lidi očekávají od Lenky spíš nátěr...
Proč na desce hostuje houslista Karel Holas z kapely Čechomor?
Dusilová: On hraje ve skladbách Moje máti a Balcony blues, což jsou písně, která přišly z divadelního světa. Potřebovali jsme takový houslový pláč. A to umí jen Karel. Pro mě je jeden z nejlepších a nejcitlivějších houslistů na světě.
Vy hostujete v kapele Čechomor. Máte pocit, že jste se jí s touhle deskou více přiblížila?
Dusilová: To je možné, jsem ovlivněná prostředím kolem kapely Čechomor. Baví mě s nimi zpívat, vlastně už s nimi zpívám pátý rok. Určitě do mě nějak prorostli.
Není vaše nová píseň Maybe nějaká vypůčená swingovka?
Ledvina: Ne. Napsal jsem ji, když jsem bydlel v České Lípě. Strašně jsem si přál sbalit nějakou holku a stále se mi to nedařilo. Kolik mi bylo? Asi devatenáct.
Chcete být mezi světy. Nevadí vám, že člověk je zavěšený jakoby v prostoru a vlastně nikde není doma?
Dusilová: Právě to se mi líbí. Člověk se může přece podívat do různých světů. Myslím, že je skvělé nikam pořádně nepatřit. Přináší to takové zpětné probouzení, hledání nějaké intuice. Pustila jsem se do těchto výletů a bourání stěn kolem sebe, abych se vrátila zpět ke svému pravému hlasu. K tomu, abych začala opět cítit správně své instinkty. To se se mnou vlasně dělo poslední dva roky. My se máme dobře v tomhle světě. Ale instinkty máme hodně potlačené. Potřebovala jsem najít sebe.
Kdybyste chtěla jednou psát paměti a šla zpátky v čase po těch nahrávkách, poznáte podle nich, co jste kdy a kde dělala?
Dusilová: Rozhodně. Vlastně už to paměti jsou...
