Před StB se skrýval v blázinci. Zemřel hudebník, spisovatel a herec Neduha

Ve věku 79 let zemřel v pondělí 25. listopadu zpěvák, kytarista a spisovatel Jaroslav Jeroným Neduha, vůdčí osobnost kapely Extempore. Samorostlý tvůrce, který spolupracoval s Jurajem Herzem i Jiřím Suchým, se za minulého režimu potýkal se zájmem Státní bezpečnosti. Musel se před ní skrývat v bohnické léčebně, v 80. letech emigroval.

O úmrtí výrazné postavy zdejšího undergroundu informovala na webových stránkách Paměť národa.

Jaroslav Jeroným Neduha, známější jako J. J. Neduha, se narodil v srpnu 1945 v České Lípě. Vyučil se zámečníkem a poté krátce studoval teologii na Husově československé bohoslovecké fakultě.

V roce 1967 získal svobodné povolání jako herec malých rolí a hudebník. Účinkoval například ve filmu Kulhavý ďábel režiséra Juraje Herze z roku 1968, zpěvák, textař a divadelník Jiří Suchý ho v roce 1970 obsadil do svého režijního debutu Nevěsta. V letech 1968-69 procestoval stopem Dánsko, Benelux a Anglii. V Londýně byl přijat na grafickou školu, ale studium kvůli okupaci v srpnu 1968 nezahájil.

V roce 1974 založil alternativní rockovou skupinu Extempore, která vešla do povědomí především experimentální rockovou operou Milá čtyř viselců, kterou se podařilo v roce 1977 uvést na Pražských jazzových dnech v Lucerně.

O svébytné a režimu podezřelé hudební těleso se intenzivně zajímala Státní bezpečnost, před níž se Jaroslav Jeroným Neduha několikrát ukryl v psychiatrické léčebně v pražských Bohnicích.

V roce 1980 založil folkovou skupinu Mezzanin. Vystřídal několik povolání – živil se jako správce tenisových kurtů či skladník, nějakou dobu také vařil pivo, míchal beton, svařoval igelitové sáčky a pracoval ve sběrně.

V roce 1983 byl falešně obviněn ze zneužívání nezletilých. Aby unikl osmiletému trestu, který mu hrozil, emigroval do Rakouska. Ve Vídni pracoval pro starokatolickou církev a také založil tamní „pobočku“ kapely Extempore.

Žádné jiskření

Po listopadu 1989 se Jaroslav Jeroným Neduha vrátil do vlasti. Vydal několik knih, například Antizpěvník nebo prózy Boží mlýny a To, co se sem nehodí. Z vývoje v „novém“ Československu a posléze Česku byl ale zklamán.

Takto ve vzpomínkové knize Životaběh líčil setkání po letech se známými z malostranských hospod:

„Bylo to, jak jsem tušil. Žádné jiskření, hovory o knihách a muzice, tady pleskaly o podlahu hospodské žvásty vypitých hlav, slova vulgární, plytká, hloupá. Jenom o tom, kdo se kde a jak ožral a jak mu bylo špatně… Později jsem potkal několik svých přátel, kteří spadli ještě hlouběji, ani poznat jsem je nemohl. Alkohol je stáhl až mezi bezdomovce, do špíny a beznaděje.“