Kapela Napalm Death | foto: Jelena Jakovljevic

RECENZE: Napalm Death znovu potvrzují status legendy extrémní hudby

  • 4
Psát a uvažovat o každé další desce britské kapely Napalm Death rovná se jít až na nejzazší mez toho, co se dá v rockové, metalové, chceme-li, muzice dosáhnout. Je totiž řeč o skupině, která v roce 1987 debutovala albem Scum, jehož hrací doba třiatřiceti minut obsáhla osmadvacet skladeb.

Zběsilých hudebních miniatur, rozzlobených výkřiků, manifestů, jak libo. Zrodil se kult. Zjevila se kapela, která nahrála nejkratší hudební skladbu všech dob – You Suffer – o délce jedné vteřiny.

Až tak extrémní muziku dnes Napalm Death již nehrají. Po mnoha letech na scéně je můžeme považovat za klasiky žánru zvaného grind core.

To na jedné straně znamená, že tušíme, co nám každá jejich nová deska nabídne – zběsilá tempa, kvičivý vokál, nařvané kytary, na straně druhé se rádi necháme potěšit prvky, kterými Napalm Death svůj hudební rank osvěžují a činí jej stále přitažlivým.

Jejich novinka Throes of Joy in the Jaws of Defeatism je v tomto ohledu skvělou prací. Řezavé kytarové riffy se prolínají se silnými melodickými motivy – ano, i v tomto žánru.

Skladba Contagion střídá brutální nářez s psychedelickými kytarovými výboji způsobem, který umějí jen opravdoví mistři. A ledva uznale pokýváte hlavou, ustřelí vám ji následující Joie De Ne Pas Vivre, což je výkladní skříň současného hudebního uvažování Napalm Death. Do brutálního rytmického vzorce je napasováno tolik chytlavých a výrazných linek, až se z toho točí hlava. Vrchol desky? Možná, kdyby nenásledovala valivá bahnitá špína Invigorating Clutch. A kdyby album nezavírala božská a zároveň ďábelsky pálivá industriální tryzna A Bellyful of Salt and Spleen. 

Pokud by takto zněla celá deska, prohlásil bych cosi o jednom z nejúžasnějších alb roku bez ohledu na žánry a uvažoval bych o ještě vyšším hodnocení.

Throes of Joy in the Jaws of Defeatism

80 %

Napalm Death

Takhle je to „jen“ výborně odvedená práce, díky níž se muzikanti z kapely Napalm Death mohou stále právem považovat za klasiky ve svém oboru.

Třicet devět let na scéně, šestnáct řadových desek, přičemž ani o jedné z nich se nedá říct, že by za ostatními pokulhávala.

Milníky jako zmíněné Scum, dále From Enslavement to Obliteration, Harmony Corruption nebo Utopia Banished. Hladová touha kousat, rýt, znepokojovat, drtit. To jsou a ještě dlouho, doufejme, budou Napalm Death.

Hlídací kočka

Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.


Témata: Napalm Death, recenze