V zákulisí si stěžoval, že jeho devitiměsíční syn Oscar, jenž dostal jméno podle Watersova vzoru Oscara Petersona, moc nespí, a předváděl, jak se v různých dialektech řekne "fuck".
Odreadovaný pianista si také s chutí poslechl amerického bubeníka Poogieho Bella. "Z celého programu se mi to líbilo asi nejvíc. Docela jsem překvapen, protože takový jazz jsem nikdy neposlouchal a ani mě nelákal. Bavilo mě to," řekl Harry Watters.
Jak se cítíte v Trutnově?
Poprvé jsem byl v Čechách, tuším, v roce 2001, naposled na podzim loňského roku na akci The Wall 2009. Pokaždé, když přijedu do Čech hrát, tak je na koncertech velmi příjemné publikum. Třeba zrovna dnes. Dnešní publikum bylo vážně výborné a koncert jsem si opravdu užil. Jsem nadšen, líbí se mi tady v Trutnově.
Překvapilo vás něco?
Že se mi splnilo mé očekávání. Už podle předešlé komunikace jsem si byl jist, že tu budou milí a přátelští lidé. A to se bez výhrad splnilo. Jo - a piano! Starší Petrof, krásný kousek s nádherným zvukem!
Netíží vás slavné jméno?
Už je to OK, vím, jsem neustále porovnáván se svým otcem. Ae když někde jsem a přijde za mnou člověk se slovy "obdivuji hudbu vašeho otce", je to na jednu stranu příjemné, ale občas je to samozřejmě trochu otravné. Ale jak jsem řekl, zvykl jsem si a vím, že se tomu nejde vyhnout. Je to tak asi normální.
Jaké bylo dětství s hudbou Pink Floyd?
Na to moc rád vzpomínám, byl jsem obklopen krásnou hudbou a písničkami. Pink Floyd dělali skvělou hudbu, kterou si vnímavý člověk užije. Podle mě je největším pilířem jejich tvorby výborná textová složka, která má lidem co říct. Ale i po hudební stránce je to něco skvělého. Já mám moc rád The Wall, naprosto chápu, proč tu hudbu má tolik lidí taky v oblibě..
Proč jste se pustil do old school jazzu?
Před zhruba sedmi lety jsem uslyšel Oscara Petersona, a to mě silně ovlivnilo. Hrál jsem předtím v rockové kapele, ale hrát jazz mě baví víc, víc si to užívám. Jako pianistovi mi totiž jazzová hudba dává mnohem víc prostoru než rock. Kdybych u něj tenkrát zůstal, bylo by praktičtější sáhnout po jiném nástroji, třeba po kytaře nebo bicích, ale já se nechtěl vzdát piana.
Jde vám o atmosféru a razanci nebo o improvizaci a hráčské propojení?
Zvláštní otázka... Je to v podstatě tak, že když hrajete, zapomenete na všechno okolo a je jen TEĎ. Vnímám jen to, co se právě děje a koncentruju se na hru. Tady bylo moc dobré publikum, bylo znát, že si naši hudbu užívalo, a to nás při hře moc těšilo. Z hlediště byla cítit velká energie.
Zmínil jste Petersona. Máte další hudební vzory?
Jistě, Billa Evanse a a Keithe Jarretta.
Jaké máte v jazzu ambice?
To je snadné, chci hodně hrát. V Londýně s kapelou vystupujeme pravidelně v jednom klubu. Je to úplně jiné prostředí než takto velký festival, ale obě varianty mají něco do sebe a jsou moc příjemné. Chtěl bych taky nahrávat. Na prvním albu mám totiž částečně jiné složení kapely, než to, s nímž se jsem hrál na Jazzinci. Současnou sestavu mám moc rád a chci s ní víc pracovat, proto bych s ní chtěl taky nahrát další album.
