Je rozkročený mezi hudbou a výtvarným uměním. Má za sebou řadu výstav, s kapelou Tata Bojs, jejímž je frontmanem, na 1 500 koncertů. „Až v době covidu jsme si v kapele uvědomili, jak velkou část příjmů z rozpočtu nám muzika přináší,“ říká upřímně magistr umění, zpěvák a bubeník Milan Cais.
Nedávno vyšlo vaše jubilejní desáté album Jedna nula. Prvním počinem bylo Šagali Šagáli z roku 1991, což bylo tři roky poté, co jste založili kapelu. Jak na tu dobu vzpomínáte? To jsme byli ještě s Mardošou (baskytarista, pozn. red.) děti, kapelu jsme zakládali v páté třídě na základce zatím tím, že jsme o ní snili. Naše vzory byly The Clash a Sex Pistols. Ale rozjeli jsme to pořádně až v roce 1987, když Mardoša dostal k Vánocům baskytaru. Má ji dodnes a pořád na ni hraje. Tehdy jsme ji nějak zapojili přes magneťák a začalo to hrát. Původní klubovnu v suterénu u nich doma jsme přestavěli na zkušebnu a začali jsme tam dělat brajgl. Za chodu jsme se učili hrát na nástroje a zkoušeli skládat první písničky.
Deska Šagali Šagáli je z velké části živý záznam koncertu. Olda Šíma z vydavatelství Black Point, který se pro to tehdy nadchnul, říkal, že nemá smysl chodit do studia, že nás musí zaznamenat, jak působíme naživo, protože v tom je naše síla. Šagali Šagáli byl taneček, kterým jsme vždycky vstupovali na pódium. Vymysleli jsme si ho ve škole mezi lavicemi o velké přestávce.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
