Michal Malátný

Michal Malátný | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Jako malý jsem se styděl půjčit si od souseda hrábě, vzpomíná Malátný

  • 8
Michal Malátný z kapely Chinaski je někdo jiný na pódiu a někdo jiný v civilu, kde stále vystupuje pod svým vlastním příjmením Novotný. Plnohodnotně žít začal až ve čtyřiceti. Je samotář, ale rodina z něj sňala depresivní břímě, „odbrzdil se“. A po téměř třiceti letech v branži si začal věřit.

Říkáte, že jste byl tiché, zaražené dítě.
Ano, špatně jsem si hledal kamarády. Na dvoutýdenním pionýrském táboře se mi to podařilo až po deseti dnech. Nebo mě rodiče poslali k sousedům vypůjčit hrábě a já půl hodiny otálel u plotu, neschopný souseda oslovit. Styděl jsem se.

Tušíte, kde se stud vzal?
Ten mám v sobě. Po rodičích. Zatímco moje matka je velice společenská, empatická, veselá žena, co ráda chodí ven a třeba tančit, otec je tichý, zamlklý, věčný student, co má tři vysoké školy. Čte, nechodí do společnosti a je mu tak dobře. Já jsem někde napůl mezi nimi a pere se to ve mně.

Abyste porazil své bojácné já, šel jste studovat herectví?
Zdálo se mi jednodušší oslovit lidi skrz cizí slova, skrz postavu, skrz roli. To mě najednou začalo bavit, mohl jsem tak komunikovat.

Dodnes si ovšem chráníte dva světy – pracovní a soukromý. V jednom jste Michal Malátný, ve druhém Michal Novotný. Nechcete, aby se o vás vědělo víc, nebo stud trvá?
Pořád ho v sobě mám. Sice jsem se s ním naučil nějak pracovat, ale člověk se zásadně nemění. Pořád je mé chování na pódiu o dost jiné než v civilu. Tam mám nejradši, když mě nikdo nepozná. Děsí mě představa, že bych třeba v tramvaji potkal někoho známého a musel se s ním bavit. Chci být prostě jen ve svém světě. Vím, je to blbý, když jsem frontman kapely, ale takhle to mám.

Maskujete se v civilu?
Jo, mívám čepici s velkým kšiltem a sluchátka, do kterých si ale často nic nepouštím. Jen si dělám to své ticho. Miluju být sám. Což se ovšem málokdy povede, protože mám rodinu a děti a protože hraju v populární kapele.

Jak vypadá takový váš vytoužený okamžik samoty?
Většinou nastane až pozdě v noci, když už je po všem a dcery jdou spát. To je jediná chvíle, kdy jsem schopný něco dělat, pracovat. Vymýšlet melodie nebo texty.

Ale v knize limitované edice nové desky píšete, že jste texty plodil za běhu.
To je pravda. V posledních pěti letech mám pocit, jako bych v sobě našel zvláštní klid. Jistotu, že text napíšu, ať se děje, co se děje, když se dostanu do správné nálady. Poprvé se mi to přihodilo u desky Rockfield – už už jsme jeli do studia a u dvou písní stále chyběl text. Dřív bych se tím strašně stresoval, ale něco se ve mně zčistajasna zlomilo, já se na to vybodnul a ono to dopadlo. Text k písni Každé ráno jsem napsal po cestě.

Celý rozhovor najdete v novém vydání týdeníku Téma.