Ohlasy přímo z místa příliš pozitivní nebyly. Nazvučit orchestr a rockovou kapelu tak, aby to znělo dobře, znamená oříšek sám o sobě a udělat dobrou živou nahrávku tak, aby to znělo příjemně i na místě, je prakticky nemožné. Potvrdí to každý, kdo se účastnil třeba televizního pořadu, kde se hraje živě.
V RudolfinuAutor: Michal Hrůza |
Koncert v Rudolfinu byl tedy zážitek poněkud omezený. Stejnojmenná deska se naopak poslouchá skvěle. Svůj díl na tom bezpochyby mají členky Bon Art Pops Orchestra, ale především klávesista zpěvákovy doprovodné Kapely Hrůzy, který aranže pro orchestr napsal. Povedlo se mu neudusit rockový základ, ale naopak jej vhodně barevně doplnit.
V zásadě jde o výběr hitů, jak už tomu u podobných výročních koncertů bývá. Zazní pár písní z aktuální desky Sám se sebou, starší pecky včetně Bílé velryby a Hrůza zabrousil i do staré tvorby Ready Kirken v podobě písní Krasohled nebo Zejtra mám. Konkrétně Krasohled obsahoval smyčce už na původní nahrávce. Zde je jeho provedení o něco více akustické a orchestr o něco výraznější.
Docela dobře to ilustruje aranžérský přístup na většině desky. Využít sílu plnohodnotného orchestru, ale jít spíš po smyslu skladby než na krev, jen aby tam smyčce byly. Zopakujme, že to platí pro většinu desky, protože třeba v Zejtra mám je orchestr trochu do počtu a rockeři jej jasně přehrávají, i když úplný závěr skladby dal užití smyčců opodstatnění. Stejně velkolepě končí deska skladbou Napořád.
Jako na většině koncertů si Hrůza přizval hostující zpěvačky. Kláru Vytiskovou v písni Venuše, Olgu Königovou ve skladbě Na Rozcestí a jako na nahrávce si Píseň kovbojskou ze zpěvákova prvního sólového alba Bílá velryba zazpívala Lenka Dusilová. Důstojným Rudolfinem poprvé zněl dvojsmyslný text „jsem rád, že už nehoním... stáda černým údolím“.
Živá nahrávka přináší vše, co má. Potlesk publika i průvodní řeči, které atmosféru přibližují. Bohužel stále platí, že jakkoli je Michal Hrůza hitmaker první třídy, jako konferenciér by se neuživil. Poslouchat víc než jednou, jaká je pro něj a kapelu čest hrát v Rudolfinu, poněkud otráví. Ale budiž, to je drobnost.
Celkově je deska V Rudolfinu docela vymazleným kouskem a v Hrůzově diskografii nejen „povinnou položkou“, ale svébytnou nahrávkou, co se jen tak neoposlouchá.
