V roce 1987 po něm v Lochotíně házeli štěrk, teď tu 20 tisíc lidí nadšeně tančí. Atmosféru podtrhuje výhled z deštěm zmáčeného pódia, kromě fanoušků je z něj vidět i centrifuga a houpací loď. Před ním už zahrála Lucie Bílá a Lunetic.
Próódloužená jííízdááá
Votvírák, který letos podle pořadatelů navštívilo za oba dny dohromady 106 tisíc návštěvníků, totiž ze všeho nejvíc připomíná pouť se vstupem zdarma. A přesně takový je i jeho páteční program, v němž organizátoři netradičně vsadili na popová jména. České publikum je přijímá převážně s nadšením, ale chvíli to trvá.
Když s více než hodinovým zpožděním nastupuje na pódium Lucie Bílá, prší a rozeřvávání davu (které si ten večer za vlastní vezme celá popová trojka) je rozpačité. Bílá s profesionální kapelou v zádech staví set napříč singly své kariéry.
Nebýt opravdu přehnaných teatrálních gest (včetně závěrečné klaněčky) a toho, že má Bílá nutkavou potřebu přecházet místo zpěvu do řevu, je koncert důstojný, i když svým komornějším hudebním pojetím by se na festivalu hodil spíš do stanu než na hlavní scénu.
O tom se Bílá nakonec přesvědčuje v závěru koncertu: na několik písní částečně vypadává zvuk a přeznívající hluky dalších tří kapel dodávají jejím skladbám charakter velmi experimentálních remixů. Když přidává Štěstí je krásná věc, je už pod pódiem jen asi polovina z posluchačů, kteří tam byli na začátku.
Problémy se zvukem mají i následující Lunetic, kteří koncert začínají výkřikem: "Dneska je to vo respektu!" a na pódiu někdejší sladcí chlapci nešetří vulgarismy. Nejslavnější tuzemský boyband se však kdo ví proč rozhodl, že na svůj comeback postaví živou kapelu.
Zážitek srovnatelný s návratem Take That, kteří dnes dělají stadionový pop na vrcholné úrovni, se nekoná. Přitom potenciál stran publika Lunetic mají. Na začátku koncertu je energický a natěšený dav, který reaguje na všechny dryáčnické hecovačky ("Pojďme to rozkroutit!", "Dneska tu ve stanech proběhne spousta lásky. Mokrý lásky.") a chce se recesisticky bavit. Že nikdo z kapely neumí zpívat, nevadí.
Bigbítový Lunetic
Kluci se však rozhodli být za muzikanty a své písničky hrají v bigbítových, ska či hiphopových verzích. Hudebnicky otřesný zážitek doráží, když Martin Kocián začne citovat Penery Strýčka Homeboye ("ruce nad hlavou se houpou stranou").
V závěru si s Vaškem Jelínkem, který hlásí, že se oženil, dávají každý po písničce ze svých sólových repertoárů, přetáhnou asi o půl hodiny a málem ani nestihnou zahrát Mámu. Lunetic se asi sami dobře baví, ale co po nich chce publikum (tedy nostalgii a staré fláky v původních verzích), vůbec nepochopili.
Na rozdíl od Michala Davida. "Vy vůbec netleskáte, je vám zima, co?" diví se sice hudebník, jehož dobře sehraný "Majkl Dejvid bend" sází jeden normalizační hit za druhým, ještě chvíli po začátku. Když však uchopí své pověstné příruční klávesy a písně podtrhnou projekce klíčových scén filmů Láska z Pasáže či Discopříběh, má dav na háku.
Nikomu nevadí, že se ráno probudí s pachutí mixu cukrové vaty a piva. Lidi se sem přišli bavit. A Babicovy dobroty mezi festivaly, jimiž se Votvírák stal, jim nabízí lidovou zábavu. Společně s nedodrženými časy vystoupení, výpadky techniky a nesebranými odpadky na zemi. A zadarmo!
