Ťapinám jsem hrál, ale peníze od nich nebral, vzpomíná Michael Viktořík

Seriál   7:59
17. listopadu roku 1989 nebyl Michael Viktořík na Národní třídě, nýbrž na druhém, smíchovském břehu Vltavy, kde plnil svou roli diskžokeje v lokále U Holubů. Právě onoho večera tam prvně naživo zahrála i skupina J.A.R.: „Jakýpak vokolky, jdeme balit holky,“ rapoval Viktořík, známý též coby Vrtulník, kterému je dnes třiapadesát let a s J.A.R. vystupuje stále.
Michael Viktořík

Michael Viktořík | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Roku 1989 jste byl třiadvacetiletým diskžokejem. Co tomu předcházelo?
Ještě než jsem začal dělat do muziky, byl jsem sportovcem, hrál fotbal za Bohemku, reprezentoval ČSSR. Do patnácti – pak jsem musel vrcholového sportu nechat kvůli problémům s páteří.

Cestoval jste s fotbalem na Západ?
Začátkem osmdesátek mě Bohemka vzala do Itálie. Tehdy už jsem si domů nepřivezl značkové kopačky, po kterých kluci za komunistů tak toužili, ale první desky; hlavně barevnou muziku.

Jak jste vnímal tehdejší režim?
Od puberty jsem měl západní, drzej ksicht, ale spousta věcí mi procházela, řeknu příklad. Otec zemřel v sedmadvaceti letech 5. srpna 1968, nemělo to nic společného s okupací. A střih: V osmé třídě byl zase nějaký komunistický svátek, já to frackovitě komentoval, „ach jo, všude ruský prapory“, zaslechla mě ruštinářka a říká: „Viktoříku, tatínek ať přijde do školy.“ Já odpověděl, že tatínek nepřijde: „Zemřel v srpnu ’68.“ A tím jsem ze soudružky udělal blbce – nevěděla, jestli ho náhodou nezabili někde na barikádě. Radši to nechala být.

Co jste studoval po základce?
Nikdy jsem nic nedodělal. Pořádně mě zajímala jen muzika nebo fotbal a všichni říkali, že budu fotbalistou, případně hercem, tak mi stačí učňák. Což nevyšlo, najednou jsem nevěděl, co a jak, ale ještě po vojně jsem například chodil na lidovou konzervatoř a studoval obor „herectví–moderace“ u profesora Ivana Vyskočila. To už jsem ovšem byl diskžokejem.

Jak jste se k té práci dostal?
Za Bohemku jsme nastupovali spolu s Martinem Hrdinkou, kterého muzika zajímala stejně jako mě; vzpomínám, jak jsme si koncem základky hráli u nás doma na Kiss. Zatemnili jsme okna, plivali oheň, po bradách nám stékal kečup, úžasný mejdany! Společně jsme začali nakupovat desky – třeba singl Billie Jean od Michaela Jacksona jsem měl v šestnácti.

Michael Viktořík

Narodil se 2. prosince 1965 v Praze, dětství prožil ve Vršovicích, vrcholově se věnoval fotbalu.

Už jako osmnáctiletý se stal (spolu se svým kamarádem a spoluhráčem z Bohemians Martinem Hrdinkou) profesionálním diskžokejem. Byl velmi oblíbený mezi tehdejší mladou generací, protože přinášel na diskotéky opomíjené žánry, hlavně soul, funky nebo rap.

Od roku 1989 Michael Viktořík rapuje ve skupině J.A.R., moderuje na radiu Color, dodnes občas dělá diskžokeje.

Jak obtížné bylo takový singl získat?
Na burze stála deska stovku, měsíční plat byl patnáct set. Když jste chtěl hit, dejme tomu Japanese Boy od Aneky, což byla pro diskžokeje nutnost, musel jste přikoupit ještě dvě další desky, a já si vybíral černochy, ať už to byli třeba Kool & the Gang, nebo právě Michael Jackson.

A těmi diskžokeji jste se s Hrdinkou stali jak?
Martin občas mohl uspořádat školní diskotéky přes SSM, já to zkusil s ním. Když mi zakázali fotbal, společně jsme se přihlásili do diskžokejské školy a tam se připravovali na přehrávky u Pražského kulturního střediska. Byly těžké – každoročně se hlásilo nějakých dvě stě lidí, brali čtyři.

Z čeho vás zkoušeli?
Byla tam písemka, kde jste musel být připravený na otázky od Smetany přes Gershwina po Allu Pugačevu. Pak taky kulturně-politický pohovor... Co mi šlo, to byla třetí část, při níž komise hodnotila náš projev. Tehdy jsem už suverénně jel ve stylu radia Luxembourg, byla z toho cítit angličtina.

Nikomu to nevadilo?
Přimhouřili oči. Pozornost to vzbudilo po vojně roku 1987, kdy jsem šel na rekvalifikace, díky kterým bylo možné dosáhnout na vyšší honorář. Tehdy komise brblala, že to je Luxembourg snad až příliš, jenže začala perestrojka, a tak jsem řekl: „Přestavba, ne? Dívejte se na to takhle.“

Honorář vám zvýšili?
Jasně. Základ pro diskžokeje byl 120 korun za večer, ale já bral nakonec čtyři kila. Za pět set hrávali Oscar Gottlieb, Miloš Skalka nebo Jakub Jakoubek – to už byli konferenciéři.

Potkával jste se s těmihle slavnými kolegy?
Brzy jsem se dostal do Disko týmu, což byla parta asi dvaceti diskžokejů, která jezdila po republice. Na diskotékách jsme pořádali soutěže miss a každoročně vyhlašovali Duhovou desku; to přenášela dokonce i televize. Já se od ostatních lišil v tom, že jsem čím dál víc směřoval k soulu, funky nebo rapu. Byl jsem tím, kdo k nám tahá takzvaně imperialistický sound – muziku ze Západu.

Jak jste se k ní dostával?
Na vojně jsem byl v Malackách, kde se dala na Rakušácích naladit americká hitparáda Top 40. Hitem byla třeba rapová verze písně Holiday od Madonny - to se mi líbilo a říkal jsem si, že bych nejspíš rapovat zvládl taky, takže už tehdy jsem si psal první texty. A nejen texty.

Co ještě?
Já dělal na vojně štábní krysu, písaře, a po prvním roce jsem se rozvedl...

... počkejte, vy jste se ženil před vojnou?
Jo, první dceru jsem měl v sedmnácti. Rozvod znamenal ťafku, ale jak už jsem byl zvyklý psát, obrátil jsem svou depresi v umění a napsal divadelní pásmo na muziku Mika Oldfielda, které jsem nazval hrozně: Květ radosti a štěstí. Zúčastnili jsme se soutěže armádní umělecké tvořivosti a postoupili do finále slovenského okruhu, kde jsme skončili druzí, ale kdybychom vyhověli svazákům, možná bychom vyhráli.

Proč myslíte?
Porotcům se všechno líbilo, ale přáli si, aby zaznělo, že v souboji dobra se zlem je dobrem socialismus. To jsem odmítl: „Vždyť už takhle tam recitujeme třeba levicového autora Bertolta Brechta!“ Do celorepublikového finále jsme se nepodívali, ale nevadí. V šestaosmdesátém jsem se z vojny vrátil a měl razítko na to, že můžu vykonávat „Svobodné povolání: diskžokej“, což byl sen.

J.A.R. - Když ti před Moskvou dojde pervitin

Jak vaše práce vypadala?
S Disko týmem jsme jezdili bavit lidi na veliké akce po republice. Pak byly oficiální, svazácké diskotéky pro mladé – já nosil copánek, na sobě měl bílé hadry s fiží, před publikem jsem se vynořil z mlhy jako Amadeus, i můj set začínal peckou Rock me Amadeus od Falca. No a po večerech jsme hrávali v podnicích typu hotelu Jalta – prostě pro štětky.

Pro prostitutky?
Pro galerku, do které vedle například veksláků patřily i tyhle ťapiny, jak jsem jim říkal.

Kolik jste vydělával?
Když počítám, že se hrálo patnáctkrát měsíčně, tak zpočátku třeba dva, ale koncem osmdesátek už šest tisíc. Mohlo to být víc, ale já například právě od holek prachy nebral.

Nabízely?
Jo, ale nejsem prodejnej a ony to respektovaly. Většina diskžokejů chtěla hrát v té Jaltě co nejvíc, protože věděla, že tam štětky platí – hodí pět set a řeknou: „Dvakrát Čau lásko!“ Já ale nejsem jukebox, hrál jsem jim Kool & The Gang.

I tak jste si nejspíš neměl nač stěžovat.
Neměl – byl jsem rozvedenej, mohl se bavit, a přibývající svobodu jsem cítil tak nějak všeobecně. Komunisté pořád ještě oblbovali národ, chtěli určovat, která muzika je správná a která závadná, ale moc se jim to nedařilo, čehož jsem využíval.

Tehdy jste už začínal rapovat před publikem?
K tomu jsem dostal příležitost na diskotéce U Holubů, která fungovala od konce roku 1987. Scházeli se tam pak třeba Laura a její tygři, Yo Yo Band, Jirka Korn, a kromě nich i Ota Klempíř nebo Roman Holý.

Čili základ budoucích J.A.R.
Přesně. Ota přinesl první text, „Jakýpak vokolky, jdeme balit holky“. Já k tomu dopsal abecedu, „A jako Alena, Alice, Anna...“, a zkraje roku 1989 jsme to začali rapovat spolu.

Vnímal jste, že se konají protirežimní demonstrace?
Vnímal, ale přiznávám, že jsem na ně nechodil, nejsem typ aktivisty. I tak jsem snad pro revoluci udělal dost; na pódiích. Právě proto, že jsem pouštěl zapovězenou hudbu. Určitě neuděláte chybu, pokud tenhle článek nazvete: „Michael V. – Symbol svobody“.

Co byste asi tak dělal, kdyby k převratu na podzim roku 1989 nedošlo?
Myslím, že bych nakonec buď emigroval, anebo skončil ve vězení, ale opakuju: perestrojka znamenala výrazné uvolnění poměrů, už i já se občas dostal do televize... Dělal jsem diskotéky po barech – nic světobornýho. Mohl bych v tom asi pokračovat do důchodu, ale mně by pouštění muziky nestačilo. Ve třiadvaceti je to fajn, o deset let později už tolik ne. Čili pro mě přišla revoluce v pravý čas.

Jak jste prožíval 17. listopad?
O jeden víkend později jsem se měl zúčastnit mistrovství republiky v rapu, které se chystalo v Bratislavě, a tamní pořadatel se zmínil, že by byli rádi i za nějakou rapovou kapelu. Na to jsem řekl, že ji sice nemám, ale založím, protože s Otou už jsme tou dobou rapovali na hudbu, kterou nám složil Roman Holý.

A sedmnáctého jste prvně vystoupili společně?
Jo, U Holubů. Je náhoda, že to vyšlo právě na tenhle den, my se jen chtěli připravit na Bratislavu. A kdy jindy než v pátek? Přece nebudeme dělat párty v úterý?! Takže Roman spustil půlhodinový set, byl plný lokál, Martin Kučaj, syn Marie Rottrové, hrál na kytaru, Jirka Šíma z Yo Yo bandu na saxofon, lidi nadšení... Nově příchozí pak vyprávěli, co se dělo na Národní třídě, ale naše jediná přiopilá reakce zněla následovně: „Jste blbí, měli jste bejt tady.“

Jak jste pak dopadl v Bratislavě?
Vyhrál jsem titul mistra republiky v rapu, potom jsme si dobře zahráli s J.A.R. a zašli do slovenské televize na rozhovor, kde se nás zeptali na význam zkratky v názvu.

Co jste řekli?
Nejdřív pravdu. Hlavně Ota Klempíř tehdy držel palce bílé menšině v Jihoafrické republice, pořád o tom mluvil, takže název jsme vybrali podle země. V ní byl ale pořád ještě apartheid, Nelson Mandela seděl ve vězení a v televizi řekli, že takovou odpověď odvysílat nemůžou. Narychlo jsme plácli, že J.A.R. znamená Jednotka akademického rapu, a tak se to o nás píše dodnes.

Co pak? Úplně se změnil život?
V devadesátém jsem jel nakupovat desky do Německa, rok nato poznávat diskotéky v New Yorku, na podzim 1991 jsem otevíral vysílání radia Golem, kapele se hodně dařilo hlavně na Slovensku... Devadesátky otevřely mimo jiné přístup ke drogám, i já zažil zábavné období a přežil. Z důvodu finanční negramotnosti jsem udělal pár kiksů s penězi, ale celkově to byla výborná, svobodná doba.

A pořád je?
Je. Já demonstrovat nechodím. Uznávám, že v osmdesátém devátém byl k protestům vážný důvod, ale ten dnes není. Svobodu a demokracii máme a zatím pořád platí: Dělej, co chceš a umíš – ono se ukáže, jestli na to máš... Takže se snažím dělat, co umím.

Jsem asi jediný, komu se v Survivoru nezmenšil žaludek, říká vítěz Pája

Nejčtenější

Zemřel hudebník Pavel Trefil, baskytaristovi kapely Bypass bylo 46 let

Zemřel baskytarista skupiny Bypass Pavel Trefil. Na sociální síti o tom informoval frontman kapely Vilém Čok. Hudebník zemřel v pátek, podle slov zpěváka na selhání krevního oběhu. Ještě před týdnem...

Free Palestine, skandovalo se na Rock for People na koncertu kontroverzního tria

Rapová formace Kneecap v první den festivalu Rock for People v Hradci Králové podpořila Palestinu a kritizovala Izrael. S názory kontroverzního severoirského tria souzněla většina publika, jehož část...

RECENZE: Imagine Dragons v Letňanech servírovali hudební ekvivalent smažáku

Premium

Areál pražského letiště v Letňanech opanovala americká kapela Imagine Dragons. Zpropagovala v loňském roce vydané album Loom a potěšila fanoušky všech generací. Jejich koncert občas připomínal...

Sestry byly agresivní, o iluze jsem brzy přišla. Spisovatelka o životě v klášteře

Premium

Spisovatelka Petra Dvořáková ve své nové knize Návrat ukazuje život řádových sester v klášteře. Psala podle vlastních zkušeností, do řádu vstoupila ve 14 letech. O čtyři roky později ji vyhodili....

Bartoška? S nehorázným politikem se vypořádal pohotově, vzpomíná Malkovich

Premium

Od naší zpravodajky v Berlíně Když vejde do místnosti, budí přirozený respekt. Pověst herce, který se odlišuje svým intelektem a ironií, Johna Malkoviche nepředchází nadarmo. Je k tomu však třeba dodat ještě jedno: činí tak...

Konzul na útěku. Jak StB v Akci Monaco přivedla dva muže na popraviště

Premium

Projekt režiséra Dušana Trančíka Akce Monaco líčí jednu z nejúspěšnějších akcí Státní bezpečnosti, která na přelomu 40. a 50. let za pomoci sovětských poradců dostala do kleští francouzský konzulát v...

15. června 2025

GLOSA: Linkin Park nadchli. A zpěvačka Emily stříhala dohola většího chlapečka

Premium

K sobotnímu dni festivalu Rock for People lze ve stručnosti říci jen toto: přebasovaný zvuk do značné míry pokazil vystoupení jednoho z headlinerů Biffy Clyro a Linkin Park se představili ve skvělé...

15. června 2025  10:24

TELEVIZIONÁŘ: Jiskřiví Lemmon a Garner se ukážou jako dva exprezidenti v divočině

Komedie Mí drazí Američané, kterou v neděli nasadí stanice Warner TV, těží z nezvyklé situace a jiskřivého hereckého tandemu. Dva bývalé prezidenty Spojených států představují Jack Lemmon a James...

14. června 2025  16:40

RECENZE: Michal David (ne)předčil Billie Eilish, repertoár v O2 areně ale dřel

Premium

Do pražské O2 areny se Michal David vrátil oslavil své 65. narozeniny. První ze dvou letošních koncertů na originálním kulatém pódiu uprostřed haly trval přes dvě a půl hodiny. Osvědčené hity i...

14. června 2025  9:47,  aktualizováno  14:41

Zemřel hudebník Pavel Trefil, baskytaristovi kapely Bypass bylo 46 let

Zemřel baskytarista skupiny Bypass Pavel Trefil. Na sociální síti o tom informoval frontman kapely Vilém Čok. Hudebník zemřel v pátek, podle slov zpěváka na selhání krevního oběhu. Ještě před týdnem...

14. června 2025  14:36

Překonal Michal David rekord O2 areny? Míst bylo nakonec méně, než sám tušil

Na pátečním koncertě Michala Davida zazněla z úst samotné ústřední hvězdy slova o takovém počtu diváků, že by tím učinil nový návštěvnický rekord naší největší haly. Ten přitom jen necelé dva týdny...

14. června 2025  14:33

GLOSA: Mysleli, že je to známka punku. Sex Pistols na Rock for People vzbudili rozpaky

Premium

Vrcholem pátečního dne festivalu Rock for People v Hradci Králové mělo být vystoupení skupiny, která funguje pod jménem Sex Pistols ft. Frank Carter. Neboli britské punkové legendy, ovšem bez...

14. června 2025  14:27

Axl Rose, Alanis Morissette nebo Iggy Pop? Po pár pivech berou stylové bariéry za své

Sezona letních hudebních festivalů se nezadržitelně blíží. Kromě tuzemských stálic koncertních pódií pod širým nebem si letos fanoušci užijí i vystoupení světových hvězd. Do Česka přijedou kromě...

14. června 2025

Pro ty, kteří se umějí zastavit. Petr Soukup se na Zlatých hodinkách přehrabuje myslí

Básník, stand-up komik a textař Petr Soukup společně s hudebníkem Denisem Sovou nahrál a vydal hudebně-literární projekt Zlatý hodinky. Jde o EP s šesti skladbami, v nichž se mluvené slovo vznáší nad...

13. června 2025  16:50

Jak dostat 50 tisíc fanoušků v jednu chvíli domů? Rock for People ladí taktiku

Park 360 na hradeckém letišti bude už třetí den praskat ve švech. Vyprodaný Rock for People, na který si letos najde cestu až 50 tisíc fanoušků, má co dělat, aby zvládl odbavit davy, které v jeho...

13. června 2025  16:11

Chci, aby lidé jezdili na festival, ne na hvězdu, říká promotér Rock for People

Premium

Festival Rock for People, jedna z největších hudebních akcí u nás, přináší rockovou radost už třicet let. K letošním narozeninám mu v Hradci Králové zahrají i třeba legendární Sex Pistols. A také...

13. června 2025

RECENZE: Bora je lepší než předchozí krimi z Chorvatska. I když to nedá takovou práci

60 % Premium

Kombinací klasických metod Agathy Christie, moderních reality show a koprodukčních česko-slovenských výprav do turistického Chorvatska vznikla Bora, šestidílný seriál, který startuje na Oneplay....

13. června 2025
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.