Vadilo by vám v souvislosti s vaší kapelou Queenie označení revival?
Ano. Problematika tohoto označení je taková, že v zahraničí v podstatě neexistuje. My za hranicemi naší země celkem často koncertujeme, a tak se raději označujeme mezinárodním spojením tribute band. Navíc mi přijde, že pod slovem revival si mnozí lidé představí něco trochu jiného, než děláme. Když to řeknu naplno, nemyslím si, že by šli do O2 areny na revival. Pokud chcete v lidech vyvolat nějakou emoci, musíte vždy odevzdat i něco ze sebe. Nalepený knír a žluté sáčko k tomu nestačí.
Svoje vystoupení nazýváte jako koncertní divadlo. Co vše takový pojem zahrnuje?
Rádi bychom, aby divák věděl, na co jde. Spojení koncertní divadlo by mělo napovídat, že se jedná o show, nad kterou někdo přemýšlel, je za ní nějaká výprava, režie, scénář, zkrátka sofistikovanější práce. Pořád se ale jedná o koncert, tedy o spontánní záležitost. Nechceme z toho dělat opičku na gumě, která začíná a končí pokaždé stejně. Naopak pracujeme s naší vlastní energií a aktuálním rozpoložením, asi jako to dělá každý herec.
Je pro vás těžké uchopit Mercuryho písně tak, aby nebyly ve vašem podání pouhou kopií originálu?
V zásadě používám stejné principy, dle kterých se po jevišti Mercury pohyboval a podle kterých tvořil tón. U zpěvu jde čistě o technologii, u pohybu zase o určitou živelnost. Nemusím být v našroubovaném sevření nějakého dogmatu, například pod jakým úhlem Mercury vyťal pěst nebo jak moc ve které písničce zaforsíroval. To by byla karikatura. Stačí použít stejnou techniku. Dovoluje mi to zůstat Michaelem Kluchem, který hraje Freddieho Mercuryho. Vždy jsem to tak cítil a doufám, že to je právě ten důvod, proč je „můj“ Freddie uvěřitelný.
Vstupenky na iDNES Ticket |
Příští rok v květnu odehrajete dva velké koncerty v pražské O2 areně. Kde se taková myšlenka zrodila?
Už když jsme se na podzim 2005 poprvé setkali se zakládajícím bubeníkem Michalem Novákem, řekli jsme si, že chceme kultivovat prostředí tribute bandů a některé hranice překračovat. Ne snad, že bychom už tehdy plánovali koncerty v O2 areně. Ale rozhodně jsme chtěli být u nás pionýry žánru. A to se nám podařilo. Nemyslím si, že by O2 arena měla být cílem, jde spíš o mezikrok k něčemu dalšímu. V posledních dvou letech jsme uvažovali o tom, že bychom takový koncert uspořádali. Nejdříve jsme však chtěli zkusit naplnit Lucernu či Forum Karlín. Vzhledem k tomu, jak silnou odezvu měl loňský film Bohemian Rhapsody o Queen a Freddiem Mercurym, jsme se ale nakonec rozhodli, že je české publikum připraveno.
Zvýšil se podle vás díky humbuku kolem zmíněného filmu zájem o hudbu Queen?
Ano i ne. Určitě film přinesl spoustu nových fanoušků samotné skupině Queen, za což jsem osobně velmi rád. Ty spící navíc znovu vzbudil. Ale jestli z toho úspěchu nějak profitují obecně tribute bandy, na to odpovědět nedokážu. Zatímco na náš klubový dvojkoncert přišlo 700 lidí, konkurence přilákala na stejné místo v časovém odstupu asi jednoho měsíce kolem sedmdesáti diváků. Ptám se, čím to je, že někomu úspěch filmu pomohl, a někomu ne. Možná je to proto, že jsme se na sobě třináct let opravdu pracovali.
Dostaneme Mercuryho do 21. století, slibuje tvůrce show Queen Relived |
V jakém duchu se chystáte koncerty v O2 areně pojmout?
V letošním roce jsme měli tu čest, že jsme tam vystoupili na třech koncertech Leoše Mareše. Vyzkoušeli jsme si, jaké to na tak obrovském jevišti je. Jsme Leošovi vděční, že nám dal šanci ukázat, že naše kapela na něj patří. Queen na něj totiž patřili, a pokud chcete tu iluzi udělat se vším všudy, nezbývá vám než také hrát na velkém jevišti. Takový prostor přináší spoustu možností, rozhodně v něm nevystoupíme s naší standardní scénou. Připravujeme pro tuto příležitost ve spolupráci se stage designerem Martinem Hruškou úplně novou scénu, půjde o megalomanskou show, budeme létat.
Dramaturgie se ještě rodí, ovšem mohu prozradit, že chystáme věci, které naživo nikdy - ani v podání Queen - nezazněly. Chceme vrátit legendu zpět na pódium, a to s možnostmi a technologiemi 21. století. Věřím, že si to fanoušci užijí. Doufáme, že to pro ně bude nezapomenutelný zážitek. Cítíme obrovskou zodpovědnost, abychom splnili jejich očekávání.
Martin Hruška a zpěvák skupiny Queenie Michael Kluch.
Představíte tedy hudbu Queen v podobě, ve které ji ani oni sami ve své době vzhledem k omezeným technickým možnostem prezentovat nemohli?
Náš původní nápad byl takový, že v Praze postavíme jeviště z Magic Tour z roku 1986, které zahrnovalo i koncert v londýnské Wembley. Queen u nás tehdy nevystoupili, takže bychom divákům předvedli to, co neměli možnost vidět. Pro nás by příprava takové scény byla mnohem levnější než ta, kterou nakonec chystáme. Zřejmě i marketingově by to bylo jednodušší, protože bychom mohli říkat, že divák uvidí přesně to, co zná z nahrávek z dob, kdy byli Queen na vrcholu. Ale nakonec jsme si řekli, že toto není cesta, kterou jsme od začátku naší kapely chtěli jít.
Do vystoupení projektujeme sami sebe a svou vlastní energii. Kdybychom zkopírovali jeviště původních Queen, stali bychom se skutečně revivalem. Rozhodli jsme se proto dát vystoupení moderní charakter. Pokud by dnes Mercury žil, zasloužil by si něco současného, nového. A scéna, kterou necháváme vyrábět, překračuje limity mnohých zahraničních hvězd, které do O2 areny přijíždějí hrát. Bude to jeviště světového měřítka, s největší LED obrazovkou, jaká kdy v této hale byla postavena. Třeba nám i Brian May napíše, že by se po něm chtěl projít.
Když jste se kdysi jako parta studentů rozhodli stát se tribute kapelou, nemrzelo vás, že se prakticky vzdáváte možnosti hrát vlastní repertoár?
Nějaké vlastní nápady máme, i když zatím schované v šuplíku. Moc jsme o tom ale nepřemýšleli. Cítím se být víc zpěvákem než autorem. Abych mohl zpívat, potřebuji repertoár. A ten jsem si sám zvolil. Ještě mezi sedmnáctým a dvacátým rokem života jsem neplánoval dělat tribute band. Jenže pak jsme se setkali s již zmíněným Michalem Novákem a zjistili, že nás oba baví hudba Queen. A když vás něco baví, nechcete to opouštět. Hledali jsme proto další spoluhráče, což se nám povedlo.
Kapela se od té doby proměnila, věřím, že vyzrála. Děláme to už skoro patnáct let a máme z toho radost. V minulém roce jsme jen v Česku prodali přes 45 tisíc vstupenek, což je úžasné číslo. Roli Freddieho Mercuryho jsem si vyzkoušel i v muzikálu Freddie, dokonce jsem za ni byl navržen na cenu Thálie. Z uměleckého hlediska se cítím být uspokojený.
Queenie je víc než revival. Hudební divadlo míří do O2 areny i do světa |
Ani skutečnost, že ten samý repertoár budete pravděpodobně bez větších obměn zpívat po celou dobu fungování kapely, nepovažujete za limitující?
Řekl bych, že to, co děláme, je vlastně jakési živoucí muzeum. Pokud to někdo chce vidět a slyšet, nemá jinou možnost než jít na tribute band. Zatím nás to pořád baví - a diváky taky, což je nejdůležitější. Jsme si ale vědomi, že nějaké limity máme. Nejsem si jist, zda by někdo chtěl sledovat stárnoucího a tloustnoucího Freddieho. Myslím, že před sebou máme snad ještě takových deset let hezkých věcí.
Třeba tím dáváme základ ke směru, jakým se žánr bude vyvíjet do budoucna, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Stejně jako chodíme dnes na Mozarta, mohli bychom jednou chodit do divadla na hudbu ze šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých, ale třeba i z dnešních let. Možná už za takovým představením nebude stát parta kluků, která se dala dohromady v garáži, ale těleso poskládané produkcí divadla pro tento účel.
Kapela Queenie na koncertu Leoše Mareše 16. května 2019 v pražské O2 areně
Podařilo se vám úspěšně proniknout také do zahraničí, v cizině absolvujete desítky koncertů ročně. Jak k tomu došlo?
První nabídku jsme dostal do Skandinávie, kde jsme k dnešnímu dni odehráli už kolem dvou set koncertů. Pak se začali ozývat také pořadatelé z dalších zemí. Výhodou českého trhu může být i cenová dostupnost. Pořadatelé například z Belgie či Francie mají pocit, že kapela z východní země bude o něco levnější. Nabízíme totiž západní kvalitu za východní peníze.
Kde vás reakce fanoušků nejvíce překvapily?
Asi ve Vietnamu. Místní totiž hudbu Queen vůbec neznají. Když nás viděli, možná nechápali, jestli to myslíme vážně. Přece jen nosit knír už dnes není moc moderní. Úžasné publikum jsme zažili v Barceloně, kde jsme dvakrát vyprodali divadlo Palau de la Música Catalana. Lidé začali těsně před přídavkem spontánně zpívat. Řekl jsem si, že když to chtějí, mají to mít, a rozezpíval jsem celý sál fotbalovou hymnou. Nešlo to zastavit, připadali jsme si jako na opravdovém fotbalovém utkání. To jsme jinde nezažili. Ale i publikum ve Skandinávii má svoje přednosti. Je sice chladnější, ale také vzdělanější a velmi kultivované. Například dokáže poznat a ocenit, když zahrajete nějaký těžký part.
Michael Kluch (33)Hudbě se začal intenzivně věnovat ve svých patnácti letech, do té doby u něj převažovaly sportovní aktivity. Tribute band Queenie založil v roce 2006. S kapelou odehráli stovky koncertů, procestovali řadu evropských zemí a vystupovali v talentových show v Česku i v Polsku. Freddieho Mercuryho ztvárnil Kluch vedle své domovské skupiny také v muzikálu Freddie: The King Of Queen. Za svůj výkon byl nominován na cenu Thálie. Je známý i z několika dalších muzikálů, například Rent nebo Touha v divadle Kalich . |
Jací jsou čeští fanoušci Queen v porovnání s těmi světovými?
Dokud jsme nezačali jezdit na sever a jih Evropy, neměl jsem takové srovnávání rád. Pak se ale ukázalo, že jde skutečně o diametrální rozdíl. Češi mají od každého něco, nejspíš díky umístění ve středu Evropy. Jsou frenetičtí, srdeční, jde o vzdělané publikum. Doma hrajeme nejraději. Například v Brně jsme nezažili špatný koncert. Je zajímavé, že tyto geografické rozdíly lze pozorovat i napříč naší republikou. Na severu Čech je trochu jiné publikum než na jihu.
Show Queen Relived byste po dvou koncertech v O2 areně rádi představili také v zahraničí. Rýsují se už konkrétní koncerty?
S některými promotéry již komunikujeme. Pro koncerty v O2 areně si necháváme volných poměrně hodně míst právě pro promotéry z celého světa. Chceme je přesvědčit o tom, že pokud chtějí lidé v současnosti vidět a slyšet hudbu Queen a Freddieho Mercuryho na velkém pódiu, naše show je pro to ideální příležitostí. Nejdříve se rozhlížíme po okolních státech, ale cílíme i mnohem dál, například do USA.
Kdybyste dnes měl možnost mluvit s Freddiem Mercurym, co byste mu řekl?
Poděkoval bych mu za jeho hudbu. A kdybych mohl, položil bych mu otázku, jestli ho baví to, co děláme. Vždycky říkával, ať si pozůstalí s dědictvím dělají, co chtějí, hlavně, ať to není nuda. Snad ani my diváky nenudíme.
