Našinec, pokud si chtěl sehnat o opeře, jež měla světovou premiéru roku 2019 v Saint-Louis v Missouri, v amerických médiích předem nějaké informace, nabyl dojmu, že asi uvidí něco, co jeho oči v životě neviděly a uši neslyšely a že George Gershwin se se svou Porgy a Bess propadne hanbou hlouběji do hrobu.
Oním prvním černošským skladatelem v dějinách Met je jazzový trumpetista Terence Blanchard, coby skladatel známý hlavně díky hudbě k filmům režiséra Spikea Leeho. Název jeho opery odkazuje na slova starozákonního proroka Jeremiáše, libreto napsal Kasi Lemmons podle knihy novináře (a komentátora The New York Times) Charlese Blowa, jenž v ní líčí své problematické dětství v Louisianě. Zde, na hlubokém americkém jihu v sedmdesátých letech minulého století, se také odehrává děj opery. V uzavřené černošské komunitě, v tíživých sociálních podmínkách zákon nevládne a každý má zbraň – jak stojí v libretu. Matka dře v drůbežárně, aby uživila pět synů, otec je záletník, utrácející její peníze. Hlavní hrdina Charles je v první části sedmiletý chlapec, trochu jiný, nadanější než jeho bratři. Ale jednou ho sexuálně zneužije bratranec, s nímž si už už začíná rozumět. Toto trauma ho pronásleduje a na srdcervoucím konci se musí rozhodnout, zda spáchá vraždu.
Terence Blanchard: Oheň v kostechDirigent: Yannick Nézet-Séguin Režie: James Robinson a Camille A. Brownová Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Andě, Praha |
Jako námět to není o nic méně slabší ani silnější než třeba opery 19. století, v nichž hlavní hrdinky na srdcervoucích koncích umírají na souchotiny. Dnešní doba jistěže přináší zase jiná témata a podobný příběh by se mohl odehrát v kterékoli komunitě – bělošské, hispánské či jiné. Vztah k okolnímu světu, hlavně k tomu bílému, se totiž v díle nijak neřeší, běloši tu vůbec nevystupují. Dobové souvislosti, konkrétně realita segregované společnosti, se vynoří vlastně jen jednou – Charles sice vstupuje na univerzitu ve svém městě, ale ta je černošská, navíc na ni vládne bratrstvo uplatňující brutální přijímací rituály.
Malý tahoun
Na jednoduché scéně využívající různě natočené rámy příběh každopádně působí přímočaře, sdělně a byl by ještě přímočařejší, kdyby hlavního hrdinu nedoprovázely a pozornost zbytečně neodváděly symbolické postavy Osudu a Samoty. Je tu také dítě chodící po scéně a zosobňující hrdinovy zážitky z minulosti – jedno z nejúnavnějších jevištních klišé. Budiž ovšem řečeno, že režisérský tandem James Robinson a Camille A. Brownová ho přinejmenším částečně odboural tím, že malý Charles, kterého hraje Walter Russell III, je skutečnou, nikoli jen ilustrativní postavou, dobře zpívá a často zdvojuje svůj hlas s dospělým interpretem. Hlavně ale se svou bohatou kudrnatou kšticí a přirozeností je dojemný ve své důvěře a bezmocnosti, vlastně operu táhne a zvyšuje hodnocení.
Hudba Terence Blancharda je nejsilnější tam, kde se může uchýlit do světa barvitých rytmů nebo tance, ať už to je výjev v drůbežárně, gospelový výjev v baptistickém kostele či výjev přízraků obklopující Charlese. Choreograficky nejpůsobivější číslo, stepování na univerzitě, se ovšem bez hudby obejde. Když se autor pokouší vyjádřit duševní stavy postav, neliší se od jiných (bělošských) soudobých skladatelů, jejichž některá díla už odvysílala i Metropolitní opera. Prostě rozvíjí jakési více či méně dlouhé monology a dává si dobrý pozor, aby se z nich nevyklubala výrazná melodie. Ta se v soudobé hudbě nenosí (anebo ji skladatelé neumějí vymyslet?).
V porovnání třeba s Thomasem Adèsem, autorem opery Anděl zkázy, Blanchard víc respektuje zpěváky, nežene jejich hlasy za hranice lidských možností a celkového efektu dosahuje střídmějšími hudebními prostředky. Role jsou dobře obsazeny a výkony interpretů jsou přesné. Pod taktovkou hudebního šéfa Yannicka Nézet-Séguina ztvárňuje hlavní roli barytonista Will Liverman. Má příjemný, kultivovaný baryton a daří se mu portrét mladíka, vymykajícího se ze svého prostředí, z něhož je ale těžký únik, a navíc nuceného postavit se k dávné zradě. Mezzosopranistka Latonia Moore, ač se v přenosu zdálo, že jí hlas nezní vždy čistě, do něj přesto dokázala vložit spoustu emocí a v roli Charlesovy matky i herecky vystihla všechnu mateřskost, jakkoli někdy zanedbávanou, i přetrvávající lásku k nezodpovědnému manželovi. Toho trefně a s jistou dávkou humoru podal tenorista Chauncey Packer. Sopranistka Angel Blue zpívala hned tři postavy, Osud, Samotu a Charlesovu lásku Gretu, a dovedně střídala různé výrazové polohy, ač první dvě byly spíš navíc.
Zkrátka, novinka má některé silné momenty, některé slabší až klišovité, jako mnohé jiné opery. V kontextu nových děl, které odvysílala Met, patří k tomu lepšímu, obava, že půjde o prvoplánovou afroamerickou agitku, se díky důrazu na obecně lidský problém naštěstí nenaplnila, jestli se udrží na jevištích, ukáže čas, ale že by šlo o přelom v dějinách opery? Tomu člověk ze středněvýchodní postkomunistické Evropy, háklivý na každý závan ideologie, nějak nerozumí.
Pokud se dalo soudit, do hlediště Metropolitní opery přišlo hodně lidí, a mnohdy to nejspíš nebyli „tradiční“ operní diváci. Pokud divadlo podchytí nové publikum, je to vždy dobře. V pražském kině Cinestar Anděl bylo diváků tak asi do mariáše.
