"Mám v zásobě ještě několik úprav jejich skladeb a jednou bych je chtěl natočit právě s muzikanty z Doors." Coleman, který nyní navštívil Prahu, má ostatně k rocku blízko: je totiž také zpěvákem experimentální novovlnné kapely Killing Joke, která přesně před dvaceti roky vydala své první album.
Jak se rockový zpěvák stane renomovaným skladatelem vážné hudby?
Právě naopak: vyrostl jsem uprostřed vážné hudby! Hlavně mezi monumentálními ruskými klasiky: s Musorgským, Čajkovským, Prokofjevem. Už jako mladý kluk jsem byl členem výběrového mládežnického orchestru, hrál jsem na housle. Populární hudba a rock mně vůbec nezajímaly. Ale taky jsem byl rebel a nechtěl jsem být kolečkem v jakémsi sterilním stroji. Kamarádka mi tehdy řekla, že bych měl zkusit rock - ne takový ten obyčejný, ale experimentální; to prý odpovídá mému naturelu. A opravdu, druhý den jsem byl jiný člověk. Objevil jsem rytmus.
Ale stejně: nemáte problémy být rockovým muzikantem a zároveň psát a dirigovat vážnou hudbu?
Obě aktivity přísně odlišuji. Ostatně málokdo mě jako skladatele vážné hudby spojuje s Killing Joke. Rockoví posluchači jsou úplně jiní lidé než vyšší střední třída poslouchající klasiku. A lidé, kteří vědí, že pracuji pro Metalliku nebo dělám úpravy Led Zeppelin, jsou úplně jiní, než ti, kteří chodí na Bacha nebo Bartóka. V tom je myslím také hlavní chyba celé vážné hudby - nejde vstříc širokým vrstvám a mladším lidem. Je exkluzivní. Kdo stojí o další nahrávky Dvořáka, Beethovena? Klasika by měla přinášet nové skladby, které jsou méně akademické a víc reflektují životní styl dneška. Lidé jako Phil Glass nebo Kronos Quartet dokázali otevřít vážnou hudbu i jinému než výlučnému posluchači.
Většině posluchačů vadí, že soudobá vážná hudba je nemelodická.
S tím nemám problém. Sám se cítím být něco jako neoromantik a srozumitelná melodie je pro mne velmi důležitá. Podobně jako v rockové hudbě. Podívejte se na houslistu Kennedyho - loni natočil adaptace Hendrixových skladeb a je to ta nejsoudobější vážná hudba, jaká může existovat.
Doors Concerto je vaší třetí deskou, na níž adaptujete rockovou hudbu. Myslíte tedy, že právě úpravy rockové hudby pro symfonický orchestr mohou oživit skomírající vážnou hudbu?
Ano, ale nejen takovéhle adaptace, ale i tvorba inspirovaná různými kulturami. Kromě desek s úpravami Led Zeppelin a Pink Floyd, které jsou pro mě osobně důležité především jako škola práce s velkým orchestrem, jsem natočil také album Oceania, jež reflektuje kulturu novozélandských Maorů v kontextu s globální hudební technologií. V době globální kultury mě vzrušuje všechno, co je své, tedy co je - řekněme - národní.
Mnoho lidí se zeptá: Proč právě The Doors?
Protože to byla jedna z mála kapel, které se mi odjakživa líbily. Je v nich něco magického. Spojení Morrisonova citu pro indiánskou mystiku a dionýského principu života části moderní civilizace.
A proč Pražský symfonický orchestr?
Stačí říci české smyčce. Mé album je psáno především pro smyčcové nástroje a české smyčcové sekce patří k nejlepším na světě. A také mě překvapilo, kolik muzikantů The Doors znalo. To by se mi asi s jiným orchestrem nestalo. A pak je tu samozřejmě Praha - to město má v sobě velkou energii, určitý mystický potenciál. Jsem světoobčan. Čtyři měsíce v roce žiji na malém novozélandském ostrůvku a zbytek po světě. Cítím se doma v Budapešti, v Ženevě i v Maroku; chci k těmto místům připojit i Prahu. Taky proto, že bych chtěl v příštích letech napsat operu Golem podle Meyrinkova stejnojmenného románu.
A co Killing Joke? Ti už neexistují?
Ale existují, jen jsme dlouho nekoncertovali, ale příští rok bychom chtěli na turné. Dokonce se zaobírám myšlenkou, že by to turné - vlastně v rozporu s tím, co jsem vám před chvílí říkal - bylo spojeno s mými dirigentskými aktivitami. Jeden den bych v témže městě vystoupil s rockovou kapelou, druhý se symfonickým orchestrem.
Jak se rockový zpěvák stane renomovaným skladatelem vážné hudby?
Právě naopak: vyrostl jsem uprostřed vážné hudby! Hlavně mezi monumentálními ruskými klasiky: s Musorgským, Čajkovským, Prokofjevem. Už jako mladý kluk jsem byl členem výběrového mládežnického orchestru, hrál jsem na housle. Populární hudba a rock mně vůbec nezajímaly. Ale taky jsem byl rebel a nechtěl jsem být kolečkem v jakémsi sterilním stroji. Kamarádka mi tehdy řekla, že bych měl zkusit rock - ne takový ten obyčejný, ale experimentální; to prý odpovídá mému naturelu. A opravdu, druhý den jsem byl jiný člověk. Objevil jsem rytmus.
|
Pokusy s klasikou |
| Beatles: Help! (1965) Paul McCartney se v písni Yesterday nechává doprovázet smyčcovým kvartetem. |
| The Nice: Ars Longa Vita Brevis (1968) Varhaník Keith Emerson se dvěma spoluhráči se pokusil o adaptaci jednoho z Bachových Braniborských koncertů. |
| Deep Purple: A Concerto For Group and Orchestra (1970) První pokus spojit hardrockovou kapelu se symfonickým orchestrem v klasické formě koncertu. |
| Tangerine Dream: Atem (1973) Německé elektronické trio vytváří syntetické zvukové obrazy, blízké avantgardní vážné hudbě padesátých let. |
| Ray Manzarek: Carmina Burana (1983) Bývalý varhaník The Doors objevuje veřejnosti "nejrockovější" klasickou skladbu všech dob. |
| Phil Glass: Songs From Liquid Days (1986) Skladatel klasické hudby píše písně na slova rockových hvězd, interpretované rockovými a folkovými zpěváky. |
| Brian Eno: Shutov Assembly (1992) Rockový impresionista napsal několik orchestrálních variací na témata obrazů ruského malíře Sergeje Šutova. |
| Adiemus: Songs Of Sanctury (1995) Bývalý jazzový avantgardista Carl Jenkins vytvořil hudební fúzi popu, klasiky a world music, z níž se vyvinul specifický druh popu pro dospělé. |
| Apocalyptica Plays Metallica By Four Cellos (1996) Čtyři finští violoncellisté a komorní adaptace metalových témat. |
| Nigel Kennedy: The Kennedy Experience (1999) Vynikající album legendárního světového houslisty, interpretujícího skladby Jimiho Hendrixe. |
Obě aktivity přísně odlišuji. Ostatně málokdo mě jako skladatele vážné hudby spojuje s Killing Joke. Rockoví posluchači jsou úplně jiní lidé než vyšší střední třída poslouchající klasiku. A lidé, kteří vědí, že pracuji pro Metalliku nebo dělám úpravy Led Zeppelin, jsou úplně jiní, než ti, kteří chodí na Bacha nebo Bartóka. V tom je myslím také hlavní chyba celé vážné hudby - nejde vstříc širokým vrstvám a mladším lidem. Je exkluzivní. Kdo stojí o další nahrávky Dvořáka, Beethovena? Klasika by měla přinášet nové skladby, které jsou méně akademické a víc reflektují životní styl dneška. Lidé jako Phil Glass nebo Kronos Quartet dokázali otevřít vážnou hudbu i jinému než výlučnému posluchači.
Většině posluchačů vadí, že soudobá vážná hudba je nemelodická.
S tím nemám problém. Sám se cítím být něco jako neoromantik a srozumitelná melodie je pro mne velmi důležitá. Podobně jako v rockové hudbě. Podívejte se na houslistu Kennedyho - loni natočil adaptace Hendrixových skladeb a je to ta nejsoudobější vážná hudba, jaká může existovat.
Doors Concerto je vaší třetí deskou, na níž adaptujete rockovou hudbu. Myslíte tedy, že právě úpravy rockové hudby pro symfonický orchestr mohou oživit skomírající vážnou hudbu?
Ano, ale nejen takovéhle adaptace, ale i tvorba inspirovaná různými kulturami. Kromě desek s úpravami Led Zeppelin a Pink Floyd, které jsou pro mě osobně důležité především jako škola práce s velkým orchestrem, jsem natočil také album Oceania, jež reflektuje kulturu novozélandských Maorů v kontextu s globální hudební technologií. V době globální kultury mě vzrušuje všechno, co je své, tedy co je - řekněme - národní.
Mnoho lidí se zeptá: Proč právě The Doors?
Protože to byla jedna z mála kapel, které se mi odjakživa líbily. Je v nich něco magického. Spojení Morrisonova citu pro indiánskou mystiku a dionýského principu života části moderní civilizace.
A proč Pražský symfonický orchestr?
Stačí říci české smyčce. Mé album je psáno především pro smyčcové nástroje a české smyčcové sekce patří k nejlepším na světě. A také mě překvapilo, kolik muzikantů The Doors znalo. To by se mi asi s jiným orchestrem nestalo. A pak je tu samozřejmě Praha - to město má v sobě velkou energii, určitý mystický potenciál. Jsem světoobčan. Čtyři měsíce v roce žiji na malém novozélandském ostrůvku a zbytek po světě. Cítím se doma v Budapešti, v Ženevě i v Maroku; chci k těmto místům připojit i Prahu. Taky proto, že bych chtěl v příštích letech napsat operu Golem podle Meyrinkova stejnojmenného románu.
A co Killing Joke? Ti už neexistují?
Ale existují, jen jsme dlouho nekoncertovali, ale příští rok bychom chtěli na turné. Dokonce se zaobírám myšlenkou, že by to turné - vlastně v rozporu s tím, co jsem vám před chvílí říkal - bylo spojeno s mými dirigentskými aktivitami. Jeden den bych v témže městě vystoupil s rockovou kapelou, druhý se symfonickým orchestrem.
