Najdou se během roku dny, kdy máte hraní až po krk a nemůžete se na klavír ani podívat?
Takové dny nemám, ale je pravda, že někdy se ke klavíru z časových důvodů nedostanu. Lidé se mě občas ptají, jestli jsem v životě neměl období, kdy bych chtěl hraní nechat. Odpovídám, že ne, že jsem hudbu vždycky miloval a pokaždé si ke klavíru sedal strašně rád.
Musím zahrát na to, co je k dispozici, takový je bohužel úděl nás klavíristů, platíme daň za to, že klavír je špatně přenosný. Výsadu vozit si vlastní křídlo mají jen největší hvězdy. Bavíme se o nějakých pěti jedincích na světě.
Matyáš Novákklavírní virtuos
Kdy jste si uvědomil, jak je i na pohled krásný?
Zaujal mě už jako velmi malého kluka. Nepamatuji si, kolik mi přesně bylo, ale vím, že jsem jím byl odmalička naprosto očarován.
Třeba už ve třech letech?
To určitě! Přitahoval mě nejen na pohled, později mě fascinovalo, že hrou na klavír mohu znázornit celý orchestr.
Doma jste klavír měli?
Po mých rodičích byla u obou babiček pianina, na která jsem si vyťukával písničky a melodie. Tím to celé začalo.
Kdy vám rodiče pořídili první křídlo?
My bydleli v bytě ve čtvrtém patře bez výtahu, dostat tam koncertní křídlo nebylo možné. Proto jsem škemral u babičky, jestli by mi to umožnila, a nakonec jsem ji přesvědčil – v deseti letech mně k ní rodiče koupili první křídlo.
Přinesla vám hra na vlastní křídlo velký požitek?
Je potřeba říct, že ani babička neměla doma mnoho místa, tudíž rodiče sehnali úplně nejmenší křídlo, které bylo k dispozici. Musím přiznat, že mi úplně nevyhovovalo, a tak jsem po několika letech uprosil ještě druhou babičku, že bych si rád pořídil větší křídlo. Takže jsem asi v patnácti letech dostal možnost u ní hrát na skutečně plnohodnotný koncertní nástroj, a to už bylo o hodně lepší.
 |
Proč zní křídlo lépe než pianino?
Velké koncertní křídlo má díky své konstrukci logicky delší struny než pianino, navíc je jejich vodorovné položení přirozenější než stojaté.
Vy klavíristé máte při koncertech nevýhodu. Zatímco třeba houslisté si všude vozí svůj opečovávaný nástroj, vy se musíte smířit s tím, co vám kde nachystají.
Je tomu tak, a nezřídka to skýtá problémy, protože se občas stane, že nástroj není připravený tak, jak bych si představoval.
Jak si poradíte?
Zkrátka musím zahrát na to, co je k dispozici, takový je bohužel úděl nás klavíristů, platíme daň za to, že klavír je špatně přenosný. Výsadu vozit si vlastní křídlo má skutečně jenom několik umělců, úplně největší hvězdy. Ale to se bavíme o nějakých pěti jedincích z celého světa.
Jim opatrně naloží koncertní křídlo do útrob letadla a odvezou ho na jiný kontinent?
Jsou to živoucí legendy, mají velké možnosti, o dost jiné než běžní smrtelníci. Transport je uzpůsoben tak, aby nástroj zůstal i při přepravě v co nejlepších podmínkách.
Zjišťujete si před cestou na koncert, na jaký klavír budete hrát?
Většinou ne, nechávám se překvapit.
Rozeznal byste se zavázanýma očima tři nebo čtyři nejuznávanější značky jenom podle zvuku?
U dnešních nových klavírů světových značek je to podobné jako v jiných odvětvích – hodně se to globalizuje a nástroje špičkových výrobců si jsou dost podobné. Takže bych jednotlivé klavíry asi nepoznal.
Kdo vykročí ke hvězdám? Pro přijetí na konzervatoř nestačí pouze umět zpívat |
Ze všech vašich slov je zřejmé, že ke klavírům máte opravdu mimořádný vztah...
Klavíry jakožto nádherné nástroje jsou jedním z mých koníčků. V bakalářské a diplomové práci na Hudební akademii múzických umění jsem psal o výrobě klavírů v Čechách. Jejich značky a typy mě vždycky velice zajímaly. Donedávna jsem měl velký sen, že budu mít u sebe doma malé klavírní muzeum. Nicméně z prostorových důvodů jsem od toho musel ustoupit.
Stále sním o muzeu
Na jaké klavíry jste se chtěl specializovat?
Mou touhou bylo shromáždit nástroje čtyř nejvýznamnějších značek, které působily v Čechách v období první republiky, kdy tady bývala kvalita výroby skutečně světová. Mluvíme o značkách Petrof, Scholze, Rösler a Förster. Zejména v severních Čechách působilo mnoho malých výrobců klavírů a někteří z nich stavěli prvotřídní nástroje.
Rozumím tomu správně, že jste se smířil s tím, že žádné vaše muzeum nebude?
Nesmířil, o klavírním muzeu stále sním, ale ve větším prostoru, kde bych mohl shromáždit více značek. Protože, jak už jsem nastínil, výrobců byla celá řada a mnoho z nich by si zasloužilo, aby v muzeu měli svůj nástroj. Takže to raději udělám někde jinde a ve větším a fundovanějším rozsahu.
V Hradci Králové, kde bydlíte, má muzeum klavírů firma Petrof. Mohl jste si tam na tyhle staré drahocenné nástroje zahrát?
Samozřejmě, v Petrofu jsem v podstatě jako doma, s rodinou Petrofových máme až přátelský vztah. (usmívá se) Chodím tam moc rád, pomáhám občas i vybírat nástroje nebo je mezi sebou hodnotit. Vzájemná spolupráce mě moc baví a hodně mi dává.
Matyáš NovákV pěti číslech  28 22 2 1 6 |
Mají klavíry z 19. století jiný zvuk?
O dost jiný. První Petrof byl vyroben v roce 1864 a jeho konstrukce se podobně jako u dalších tehdejších klavírů lišila od nynější. Stavěly se subtilnější a měly slabší zvuk. Klavír však byl odnepaměti určen nejen k tomu, aby se na něj hrálo. Vzhledem k tomu, že se jedná o umění, tak na něj musel být i krásný pohled, protože dotváří celkový umělecký a estetický zážitek. Což platí dodnes a zrovna v Petrofu vždycky velmi dbali a stále dbají na to, aby jejich nástroje vypadaly co nejlépe.
Když dorazíte ke koncertu, kolik máte času na vyzkoušení klavíru?
Zhruba půlhodinku, to mi musí stačit.
I když vystupujete na opravdu velmi prestižním místě?
Víceméně ano, možná mám někdy hodinku, ale tam už jsou nástroje skutečně špičkové, proto nečekáte, že by mohl nastat nějaký problém. Ale i při hře na prvotřídní klavír je důležité se přizpůsobit – zejména velikosti sálu, jeho akustice, počtu posluchačů a celkové atmosféře. Tyhle aspekty můžou výkon a vyznění koncertu ovlivnit víc než samotný klavír.
Dejme tomu, že víte, kolik přijde lidí. Ale v daném sále jste poprvé, podle čeho tedy odhadnete, jak bude vaše hudba v prostoru znít?
Podívejte se, vystupuji víc než dvacet let, od nějakých šesti, to znamená, že zkušeností už mám hodně. A tak dovedu odhadnout, jak bude hudba v různých sálech znít. Občas mívám někoho s sebou, kdo mi při krátké zkoušce poví, jak se zvuk v hledišti rozléhá. Ale dnes už jezdím na koncerty spíše sám, takže si musím poradit. Někdy beru s sebou přítelkyni, která mi pomáhá s organizačními záležitostmi. Celkově je vždy velkou pomocí, když mám na koncertě někoho, na koho se můžu spolehnout. A přítelkyně je mi velkou oporou po všech stránkách, nejen při mých vystoupeních.
Co je vlastně chyba
Kolik uděláte při koncertu drobných chyb, které postřehnete pouze vy?
Na to se strašně těžce odpovídá. Především si musíme specifikovat, co je to vlastně chyba. Pro mnoho lidí to asi bude, že zmáčknu jiný tón, než je napsaný v notách. Ale tohle může být zcela marginální záležitost oproti tomu, že bych třeba nerespektoval tempo, které předepsal skladatel – to by byla mnohem větší chyba, než že někde zahraji špatnou notu. Nebo kdybych nedodržoval nějaké jiné skladatelovo označení, případně bych si dával do hry nestylové věcí, které tam nepatří. To jsou zásadní chyby. A samozřejmě ještě větší problém by byl, kdyby u klavíristy nastal výpadek paměti a on by se při hře úplně ztratil. Ovšem tohle se na nejvyšší úrovni neděje.
Řekl jste, že je chybou nedodržet předepsané tempo. Ale v klasické hudbě často vidíme, že umělci hrají tytéž skladby různě dlouho, to znamená nestejnou rychlostí.
Výkon má být v první řadě přesvědčivý. V tempech existují nuance, v jejichž rámci se můžeme pohybovat, pořád se totiž bavíme o velmi subjektivní disciplíně. Zatímco jeden z nás vnímá tempo jako pomalé, jiný ho považuje za adekvátní. Ale důležité je především to, abychom my muzikanti co nejvěrněji naplnili poselství, které chtěl skladatel svou hudbou sdělit.
Nejen hudba, ale i tanec. Cleo válí v ulicích na housle a křepčí u toho jako víla |
Vy zpravidla hrajete z hlavy, že?
Ano, hrávám zpaměti, protože si myslím, že se to očekává a je to tak nastavené. Druhým důvodem je, že mě noty při koncertu spíše obtěžují, než aby mi dodávaly jistotu. Svým způsobem mě svazují, protože mám pocit, že když už jsou přede mnou, měl bych se do nich dívat, což mi nevyhovuje.
Je víc špičkových klavíristů, kteří hrají zpaměti, nebo těch, co si berou noty?
Laické publikum často neví, že při komorní hudbě, kdy hraje třeba klavír a smyčcové kvarteto, nebo klavír a jeden nástroj, se téměř vždycky hraje z not. Klavírista totiž musí mít přehled o tom, co hrají ostatní muzikanti, jejichž party má i ve svých notách. Oproti tomu při sólovém recitálu nebo při sólovém partu v klavírním koncertu s orchestrem se předpokládá, že budete hrát zpaměti.
Poslední dobou vystupujete se Smetanovou Mou vlastí upravenou pro sólový klavír. Jaké skladatelovo poselství chcete sdělit?
Je zcela jednoznačné! Má vlast odráží Smetanovu bezbřehou lásku k Čechám, nese se od prvního tónu Vyšehradu po poslední tón Blaníku. Musím říct, že tenhle vztah k naší zemi mi dnes ve společnosti trochu schází, vlastenectví mívá někdy až poněkud negativně zbarvený podtext. Přitom se mi moc líbí, jak ve Smetanově pojetí slyšíme v Mé vlasti čistou lásku k české historii, k české přírodě, české krajině. Smetanův krásný, ničím nezatížený cit chci posluchačům prostřednictvím jeho úžasného cyklu šesti symfonických básní co nejvěrněji předávat.
MÁ VLAST. Takhle ji hrál v červnu na festivalu Smetanova Litomyšl. Byl to můj životní zážitek, říká.
S jakým ohlasem se při těchto vystoupeních setkáváte?
V červnu jsem například provedl Mou vlast na Smetanově Litomyšli a zažil jsem jeden z nejsilnějších momentů v celé své dosavadní kariéře. Určitě to byl koncert, na který budu vzpomínat do konce života, hrál jsem v naprosto elektrizující a mimořádně inspirativní atmosféře. Ostatně, co může být více než si zahrát Mou vlast ve městě, kde se Smetana narodil, kde se po něm skoro všechno jmenuje, kde má na náměstí krásnou sochu a kde stojí úžasný Smetanův dům, v němž se vystoupení konalo. No řekněte, kde jinde by mohl být koncert emotivnější?
V dubnu jste Mou vlast hrál při sólovém recitálu ve slavné newyorské Carnegie Hall. Jak můžou Američané ze Smetanovy hudby vstřebat jeho lásku k rodné zemi?
V Carnegie Hall samozřejmě panuje jiná atmosféra a z publika cítíte i jinou energii. Je podstatně složitější předat tamním posluchačům Smetanovo poselství, proto se jim snažím Mou vlast předem přiblížit, aby jim bylo jasné, co se v jednotlivých básních vlastně děje. Kdybych je jen tak zahrál od začátku až do konce, tak si z nich člověk ze Spojených států nebo třeba z Číny logicky tolik neodnese.
Navíc když přihlédneme k tomu, že Má vlast je ryze programní hudba, což znamená, že každá symfonická báseň v sobě nese vlastní příběh. Proto jsem vytvořil letáček, kde zahraničnímu publiku před koncerty vysvětluji, co Smetana svou hudbou chtěl říct. Ovšem letáčky mám i v češtině pro tuzemské posluchače.
Ušel jsem kus cesty
V Carnegie Hall jste účinkoval už před devíti lety. Jaký je rozdíl mezi tehdy devatenáctiletým talentovaným mládenečkem a dnešním osmadvacetiletým, o dost zralejším klavíristou?
Rozdíl je samozřejmě velký, za tu dobu jsem toho hodně prožil, proto mohu do hudby vložit mnohem více. Nevím, jak to mají moji kolegové, ale já to ve velmi mladém věku vnímal dost soutěživě. Člověk chtěl ukázat, jak umí hrát rychle, silně, zkrátka nejlíp. (usmívá se) Až postupem času jsem přicházel na to, že v hudbě je toho podstatně více než jenom síla a rychlost. Za uplynulých devět let jsem bezpochyby ušel velký kus cesty nejen v profesním, ale i osobním životě – a tohle všechno se snažím ve svých výkonech uplatnit.
Máte za sebou významné a prestižní koncerty, ale jezdíte i po českém venkově. S jakými pocity tam v mnohem menších sálech vystupujete?
Když jedete hrát do malého města, vystoupení má často opravdu krásnou a milou atmosféru, protože lidé si tam hodně váží, že k nim zavítal umělec, který už něco dokázal. Všichni se na koncert těší, jsou zvědaví, co se bude dít. Já mám tyhle večery moc rád právě kvůli speciální energii, která zde panuje. Neříkám, že v Praze energii z publika nevnímám, ale co si budeme povídat, v metropoli je každý den spousta kulturních akcí, ze kterých si můžete vybírat, a jít na koncert není tak vzácné.
SYCHROV. S Františkem Kinským nadchli diváky ve vyprodané zámecké galerii.
Berete koncerty na venkově stejně vážně jako ve vyhlášených sálech?
Vždycky se snažím přistupovat ke každé příležitosti co nejzodpovědněji, nepovyšuju některé akce nad jiné. Ačkoliv když jdu na velké pódium k velkému koncertu, cvičím obvykle víc, než když jedu hrát někam na venkov. Ale pozor – pouze z toho důvodu, že tlak na velkém pódiu je mnohonásobně větší. Abych se cítil stejně komfortně, potřebuji být připraven ještě trochu jinak, a to zejména mentálně.
Volíte v menších městech uvolněnější program?
Programů mám víc, ale tím hlavním je pro letošek zmíněné provedení Mé vlasti, kterou se snažím hrát i v menších městech v kompletním znění. Pro pořadatele koncertů je to výhodné i z pragmatického hlediska. Orchestr o desítkách hráčů, který by zahrál originální verzi, si na daných místech často nemůžou dovolit. Ale já jim Mou vlast přivezu v jednom člověku, což je samozřejmě finančně podstatně výhodnější.
Když hrajete Mou vlast, jste hodinu a dvacet minut v plném zápřahu. Býváte na konci hodně unavený?
No to je zajímavé a nedá se to přesně vysvětlit.
Zkuste to.
Někdy se stane, že jsem po vystoupení skutečně úplně vyřízený a ještě druhý a třetí den se vzpamatovávám. Ale jindy mě energie posluchačů natolik nabije, že po návratu domů skoro nespím a mám plno sil. V sále zkrátka nastane něco mezi nebem a zemí, přitom daný koncert může být fyzicky i mentálně náročnější než jiný, po kterém jsem hodně unaven.
Pop nikdy nebyl tak cool jako teď. Díky vnímání ženskosti, říká zpěvačka Maella |
Co z vás bude za pár let? Zůstanete výhradně klavírním virtuosem, nebo když teď studujete dirigování, si budete stoupat před orchestr jako maestro dirigent?
To ukáže čas, já bych si přál obojí. Bavilo by mě kombinovat klavír s dirigováním operního nebo symfonického repertoáru. Uvidím, kam mě moje cesta zavede. Nikdy jsem nebyl zacílen pouze úzce na jednu věc, to platí jak v profesním životě, tak i u mých koníčků, které jsou od sebe hodně vzdálené.
Když postavím zeď
Před lety jste v televizi líčil, že vaším velkým koníčkem je železnice, udivil jste diváky znalostí českých tratí i jízdních řádů. A úplně jste je odrovnal tím, že se vedle koncertování taky věnujete chovu slepic. Ale ten už jste prý zrušil.
Nezrušil, pouze přerušil, protože nyní dávám dohromady staré stavení v jedné krásné vesnici mezi Hořicemi a Jičínem. Mám tam dům z roku 1913 a stodolu, ze které vznikne malý koncertní sáleček. Stavbě se hodně věnuji a rád bych se tam v blízké budoucnosti přestěhoval.
Věnujete se budování jako investor, nebo i jako aktivní stavebník?
Jsem obojí.
Vy zastanete i zednické práce?
Jak jsem teď začal studovat dirigování, mám na ně méně času než dřív. Já ale tuhle práci potřebuju i na vyčištění hlavy, dříve jsem si ji čistil u drůbeže. Fyzická práce mě vždycky strašně bavila a přinášela mi určitou formu uspokojení. Proto si momentálně užívám, že na domě pracuji vlastníma rukama. A navíc je tahle fyzická činnost ve výsledku vidět. Práci u klavíru nevidíte, zato u domu se můžete spokojeně podívat na postavenou zeď nebo hotovou hydroizolaci.
Kde jste se to naučil?
Mám dva lidi, bez nichž bych to nikdy nezvládnul. Jedním z nich je skvělý projektant a můj velký hudební fanoušek, který je schopen mi pracovní postupy klidně i desetkrát vysvětlovat, než je pochopím. Druhým důležitým člověkem je můj soused, vyučený zedník, který mi se vším pomáhá. Na oba jsem měl obrovské štěstí, bez nich bych se při stavbě neobešel.
A bez koho byste se neobešel v dětství, když se začalo ukazovat, jak obrovský máte hudební talent?
Podporovala mě celá rodina, rodiče i prarodiče. Děda s babičkou se mnou jezdívali na dětské soutěže, druhá babička si nechala k sobě nastěhovat dokonce dvě křídla. Nejvíc času věnovala mému hudebnímu vzdělávání maminka, která se mnou chodila do zušky a sledovala průběh hodiny.
UČITEL. Věnuje se zájemcům o klavírní hru bez ohledu na jejich věk či úroveň.
Počkejte, vaše maminka se posadila někam do rohu a na výuku bedlivě dohlížela? Paní učitelku to neštvalo?
Učitelé jsou nadšení, když tam rodiče sedí.
Nadšení? Neděláte si ze mě legraci?
Nedělám, chtějí to. Jen si představte, jak by mohlo pětileté nebo šestileté dítě udržet pětačtyřicet minut pozornost a pak doma při cvičení zapracovávat kantorské připomínky. Toho není ani sebenadanější dítě schopno. Proto je přítomnost rodiče na hodinách velmi důležitá, aby se potom vědělo, co dítěti doma připomínat. Bez toho by výuka postupovala mnohem pomaleji. Vidím to teď i z druhé strany. Před třemi lety jsem v Přelouči založil akci Klavírní víkend, kde vyučuji zájemce o hru na klavír.
Stejně talentované zájemce, jako jste byl v jejich věku vy?
Ne, přihlásit se může každý bez ohledu na věk či úroveň. Často za mnou jezdí rodiče s malými dětmi a já je vždy zvu, aby se zúčastnili lekce své dcery nebo syna a mohli jim doma zopakovat moje rady. Pedagogická práce mě baví, zejména když vidím pokrok. Navíc cítím povinnost předat to, co jsem se naučil, zase o generaci dál.
