RECENZE: Kubišová se definitivně rozloučila s Prahou. A byla fenomenální

Přes dvě hodiny trvalo páteční vystoupení Marty Kubišové ve vyprodané pražské Lucerně a přes deset minut pak frenetický závěrečný potlesk doprovázený uslzenýma očima mnohých. Rozlučkový koncert byl nejen důstojný, ale také výtečně odzpívaný a po všech stránkách na úrovni.

Turné Marta naposledy a s ním i celá kariéra protagonistky se uzavřou ve středu v rodných Českých Budějovicích, symbolicky v den jejích pětasedmdesátin. Páteční večer v legendárním pražském sálu lze ovšem považovat za nejzásadnější z rozluček – a to nejen díky přítomnosti hvězdných hostů. Za rohem v Rokoku a mnohokrát právě i v Lucerně zpěvačka před více než padesáti lety slavila první velké úspěchy… a nyní i ten (před)poslední.

Marta naposledy

100 %

Marta Kubišová a hosté

Místo konání: Velký sál Lucerny, Praha

27. října 2017

Koncert zahájila videoprojekce se zdravicemi včetně trefného komentáře Karla Gotta o talentované a svébytné dívce, která se nikdy neusmívala z povinnosti. Následovalo poněkud kožené průvodní slovo moderátorů… a pak už pověstný vydýchaný vzduch stařičkého paláce rozčísl stále stejně sytý alt Marty Kubišové.

V tu chvíli napadlo snad každého, že jestli je to opravdu konec, loučí se zde zpěvačka sice třičtvrtěstoletá a po nedávném infarktu, ale pěvecky srovnatelná s dobami své největší slávy. Od prvních taktů bylo evidentní, že nepůjde o decentní „představení důchodkyně pro důchodce“. To by musel sedět za bicí soupravou někdo jiný než bubenický nezmar Bady Zbořil, mistr republiky v předávání pozitivní hudební energie a motor doprovodné kapely Petra Maláska nabité tuzemskými elitními instrumentalisty, pro něž je služba písni nepsanou samozřejmostí. Za zmínku stojí také umně dobarvující vokální trio a mistr zvuku Petr Kaláb, který hned v prvních vteřinách vyvrátil plky o tom, že Lucerna je akustická past.

Marta Kubišová na turné Marta naposledy (Velký sál Lucerny, Praha, 27. října 2017)

Po úvodní Někde musí být ráj následovala várka hitů z šedesátých let, sál se během několika minut začal vařit nefalšovaným nadšením a nenechali na sebe čekat ani vzácní hosté. Lucie Bílá překvapivě nesešlápla plyn k zemi, nýbrž v kultovním Dobrodružství s bohem Panem zaujala decentní hlasovou polohou bez exhibic, poklonila se tedy jak se sluší a patří. Komu Marta Kubišová předává pomyslné žezlo, čišelo z průzračného duetu s Anetou Langerovou Život není pes. A jestli do té doby někdo neslzel, při roztomilém vyznání Václava Neckáře Podej mi ruku a projdem Václavák už ano.

Vzpomínat se bude i na kouzelný vstup herce Ondřeje Vetchého, který v pauze představení v Činoherním klubu doslova doběhl oněch tři sta metrů skrz průchody a ulice, aby předal políbení od Petra Nárožného a svou větu „děkuju, že jsem mohl žít ve vaší době“. Všemožné gratulace a neustálý špalír „řadových“ příznivců s květinami trochu kouskovaly večer, nikdo se však nezlobil – ani na tu část publika, která si posedala na zem do uličky mezi sedadly.

Ve třetí čtvrtině večera se zpěvačka zaměřila na ukázky z loňského alba coververzí Soul. Zánovní písně držely krok se starými hity a jednoho až zamrzelo, že je má protagonistka v repertoáru tak na krátko. Vyslovenou botu pořadatelé vytvořili, když po jedné z nich, vypjaté parádě Odvěká žena (v originále ji zpívala Aretha Franklin) zastavili koncert s tím, že nastala technická závada a song je třeba odehrát znovu. Ani minela tohoto ražení však neohrozila spád večera, jeviště a hlediště jako kdyby tvořilo jeden celek. Počínaje uhrančivou Baladou o kornetovi a dívce už zpívala a stála celá Lucerna a co teprve při finální Magdaléně a Modlitbě s prostřihy na Václavské náměstí v roce 1989.

I přes viditelné a pochopitelné vyčerpání se hvězda večera musela nejednou vrátit, Hey Jude zazněla nakonec dvakrát. Pětasedmdesátiletá Marta Kubišová zpívala až do poslední slabiky naplno a z hloubi duše, její kapela padesátníků hrála jak ztělesněná živá voda, s vědomím, že končí angažmá, na které do smrti nezapomenou.

Když se ten tolik známý alt rozléval po těle, paralelně se vkradl neodbytný smutek z toho, že komunistický režim v roce 1970 umlčel a zastavil zpěvačku, která měla se svým hlasovým fondem nakročeno ke světovému úspěchu. Takhle zůstane „jen“ první dámou české kultury, jak ji ve finále tituloval ministr kultury Daniel Herman. Zvláštní ženou s velkou duší, jíž všichni věří a ona na oplátku neklame – nejspíš ani v tom, že vážně končí. Ve vrcholné formě navzdory času.