„Měli jsme v porotě kata a brata,“ komentuje Marián Čekovský svou úlohu v porotě SuperStar. Katem je míněn „drsoň“ Paľo Habera, bratem je dobromyslně se usmívající „jasoň“ Čekovský.
Natočil jste klip oslavující značku Harley Davidson, sešli jsme se v prodejně a půjčovně těchto motorek. Co vás na téhle motorkářské kultuře přitahuje?
Před motorkami mám a vždycky jsem měl velký respekt. Mám hodně najezděno i napadáno. Někdo má pocit, že si po tom, co toho hodně najezdil na kole, může sednout na motorku a jediné, co ho zajímá, je, jak u toho bude vypadat. Pro mě je důležitý pocit svobody, ale zároveň velké zodpovědnosti a koncentrace na to, co právě dělám. Tam se nedá „kochat, pane doktore“. Musí to šlapat, musíte dávat pozor na strašnou spoustu věcí. Zvuk Harleye mi lahodí, mám rád všechno, co je s touhle kulturou spojené. Jezdit na Harleyi neznamená s někým závodit, ale vychutnat si jízdu se vším všudy. Je to značka, která má svou historii, legendu. Navíc vás jízda na téhle motorce naučí respektu před cestou, před silnicí a a před strojem samotným.
Není prostě pro každého, musíte si to zasloužit a odmakat, říkám to správně?
Přesně tak. Platí to pro všechny věci, které by se měly dělat pořádně. Říkejme tomu 10 000 hodin. Což je doba, kterou byste si měl odkroutit, abyste „věděl“ a „uměl“.
Jak vás oslovuje motorkářská muzika, která k tomuhle životnímu stylu patří?
Spíš než o stylu bych se v tomhle případě bavil o formě. Kdybych měl srovnávat motorkářský životní styl s muzikou, musím zmínit poctivost, autenticitu. Zvuk Harleye nenahradíte žádnými studiovými mašinkami. Vychutnávám si ho stejně jako poctivý zvuk vinylové desky. Takhle se snažím přistupovat i k hudbě, kterou dělám, ale nechci o tom nějak dlouze hovořit. Beru za své rčení, že mluvit o muzice je jako tancovat o architektuře. Mám rád vzdělanost v hudbě, moc neuznávám lidi, kteří si pořídí software na „tvoření“ hudby a mají pocit, že jsou tam.
Čímž jsme zase u těch 10 000 hodin, že?
Ano. Víte, jak zní nejkratší golfový vtip? Už to umím. Hudba by se ale měla podle mě dělat ne proto, abych někomu něco dokázal, ale abych cosi odkázal. Existují fantasticky nadaní a technicky zruční muzikanti, které ale nechci poslouchat, protože to nehrají oni, ale jejich ego.
Jak do tohoto vašeho vnímání hudby zapadá SuperStar?
Zhruba takto: když chci dobře poznat hudbu a všechny její odnože, měl bych se oprostit od jakýchkoliv škatulek a nasát toho co nejvíc. Klasiku, avantgardu, grunge, indiánskou hudbu, cokoliv. Pak zjistím, že společným jmenovatelem toho všeho je emoce. A bez emocí neuděláte nic. Tedy nic pořádného, co by stálo za řeč a za pozornost.
S tím souhlasím.
A SuperStar je emocí plná. Navíc velmi zkoncentrovaných emocí. Rychlých odsudků i euforického jásotu. Strašně rychle tam někomu můžete změnit život, ať už v dobrém, nebo špatném. Můžete ho vychválit až do nebe, nebo okamžitě odstřelit. Jenže my u jednotlivých soutěžících nevíme, s jakým srdcem nebo s jakou touhou do toho šli, proč se přihlásili.
A vy máte vlastně hrozně krátkou dobu na to, abyste řekli ano, nebo ne.
Nehledáme imitátory, ale originály. Osobnosti, které zaujaly před SuperStar a zaujmou i po ní. A to jsou naše hlavní kritéria. Dneska je možné natočit prakticky v obýváku desku, není problém. Nemusíte se dlouze dohadovat s vydavatelskou firmu, shánět studio a podobně, i v tom je to rychlejší. Takže i my si troufáme takhle rychle odhadnout a posoudit, kdo ten talent skutečně má a kdo se chce jen předvádět.
Ano, ale pořád je to podle mě v první řadě televizní soutěž, která má generovat sledovanost a krátkodeché hvězdičky.
To je jeden úhel pohledu. Ale ti lidi, kteří tam jsou, můžou motivovat další, aby se nestyděli a zkusili něco dokázat. Hudba je tu pro nás všechny a měla by v první řadě dělat radost. Já jako porotce jsem do toho šel na sto procent, měl jsem tam klavír, snažil jsem se zapamatovat si jména všech, kteří tam prošli a kteří za něco stáli. A když to bude možné, budu s každým nadějným rád spolupracovat.
