Svědkem byla i nerozvinutá standarta domovského Walesu, která stála vedle Wireova mikrofonu.
Rovněž zvolněné melodie z kultivovaných alb Everything Must Go nebo This Is My Truth Tell Me Yours zněly pádně. Jakákoli vláčnost, nasládlost písní Tsunami nebo The Everlasting byla zatlačena kytarovými ataky či ranami Mooreových bubnů, které jely jako tank. Sóla byla spíše výjimkou, kapela se soustředila na útočnější rockový sound, který se v ranějších skladbách z desky Generation Terrorists blížil spíše punku. V protikladu ke kytarovým atakům zněly rafinovanější skladby jako You Stole The Sun From My Heart s košatějšími mezihrami a emotivními refrény.
Zpěváka Jamese Deana Bradfielda hnal jeho tenký, plačtivě melancholický vokál do ostrých výšek. Jako by zkoušel, co hlasivky vydrží. Vydechoval mezi pauzami, kdy několika slovy uvedl písně. Jednou si zaběhl do zákulisí pro cigaretu a kapela i lidé v Malé sportovní hale na něj zdvořile počkali.
Na závěr Manics zvolili apelativní píseň If You Tolerate This Your Children Will Be Next a polovina haly se k nim v refrénu přidala. Nejlepší skladba nakonec a „šmytec“, rozhodli Manici, kteří zásadně nepřidávají. Praha nebyla výjimkou.
Pardubičtí Ready Kirken, kteří dostali šanci jako předkapela, se za poslední rok vyhráli. Písně z nové desky nazvané ... čekal jsem víc oscilovaly přesně na hranici rockové syrovosti a melodičnosti. Kapela, která působila zcela suverénně, připomněla i starší hit Zejtra mám. Publikum „Kirkeny“ vzalo. Byl to dobrý předkrm před hlavní porcí Manic Street Preachers.
 Manic Street Preachers na koncertě v Praze. (11. listopadu 2002). |
 Manic Street Preachers na koncertě v Praze. (11. listopadu 2002). |
 Manic Street Preachers na koncertě v Praze. (11. listopadu 2002). |
 Manic Street Preachers na koncertě v Praze. (11. listopadu 2002). |
